"Kdysi se říkalo psst, psst, tady se střílí, nemluvte. Teď i při závodech Světového poháru zní tlumená hudba," povídá olympionička Barbora Horáčková. "Když to není nějaké tuc tuc tuc, nevadí mi."
Sedmdesát metrů od ní se pestrobarevné terče halí do smogového závoje, přesto si její kolega Martin Bulíř posteskne: "Nemuselo by být tolik světla. Nejsem zvyklý. Naše liberecká střelnice je spíš tmavá díra." Vlhké ruce si neustále otírá. "Když střílím, musí tři prsty udržet 21 kilo. Jsou -li mokré, je to problém."
. Lukostřelbarozřazovací kolo (sobota 6.00) |
Předtím vyndal z kufru jeden ze svých dvou luků, rozložený na "součástky". Za půl hodiny ho sestavil jako lego. "Takový už neseženete, nikdo další ho tady nemá. Model z roku 1992 od americké firmy Hoyt," ukazuje svou starožitnost. Tehdy byl prvním modelem z kovaného hliníku, za 60 tisíc korun.
Dnes je svět jinde, u celokarbonových vláken. "Ale já si novější luk kupovat nebudu. Tenhle mi sedí. Ať si ostatní říkají, že je to vykopávka. Mně je to jedno."
Flegmatik z Liberce, který v 39 letech debutuje na hrách, vůbec vzbuzuje dojem, že spousta věcí mu je jedno. "No jo. Každý lukostřelec je tak trochu exot. A samorost."
Stejně stará Horáčková naopak mění luk každé dva tři roky. Pokud to tedy rodinný rozpočet matky dvou dcer dovolí.
V poli 128 lukostřelců platí oba v Pekingu za unikáty. "Jsme tu nejspíš jediní dva amatéři, co tráví osm hodin denně v práci a pak trénují," tvrdí Horáčková, úřednice na krajském úřadu, o sobě a o elektromechaniku Bulířovi.
Za každý trénink vystřílí v Pekingu zhruba stovku šípů. "Tady už to není o kvantitě, jen o osahání střelnice." Od soboty začnou závodit pod tlakem časového limitu. V kvalifikaci mají na každých šest šípů 240 vteřin. "To ještě není problém. Ale ve vyřazovacích bojích musíte vypálit šíp do 30 vteřin."
Ruce pak šeredně bolí?
" Ne. Bolí nás zádové svaly pod lopatkou. Těmi provádíme nejkritičtější fáze pohybu."
Pokud by chtěli v Pekingu proniknout až do olympijského finále, museli by pětkrát v k. o. soubojích na 12 terčů porazit své soupeře. Nikdo neočekává, že to čeští pracující dokážou. Pouhá účast je jejich triumfem, na medaile myslí jiní. Korejci, Indové, Číňané či Američané. Bulíř vypráví: "Ti si vozí s sebou i své lékaře a psychoanalytiky."
Psychoanalytiky? "No jasně. Každý ho potřebuje. Já taky. Vy snad ne?"
