Start Jaroslava Makohina na olympijských hrách provázela celá řada komplikací, kterým sám skokan říká smířlivě "malé háčky". Začalo to operací zraněných vazů na pravé ruce, kvůli kterým mu lékaři zakázali jeho disciplínu, desetimetrovou věž. Přesedlal tedy na třímetrové prkno, ale o olympiádu dlouho bojovat nemohl, protože neměl české občanství.
Čekání na nový pas se prodlužovalo, a když už se zdálo, že se 24letý Ukrajinec nedočká, trenérka Čermáková přijala olympijskou nominaci jako rozhodčí. Jenže pak v červnu se Makohin konečně stal českým občanem, a vzápětí využil jediné příležitosti, jak ještě vybojovat olympijskou nominaci: skončil osmý na mistrovství Evropy.
"Chtěla jsem hned změnit akreditaci, abych sem mohla jet jako trenérka," říká sedmdesátiletá legenda, která dovedla už v roce 1968 Milenu Duchkovou ke zlaté medaili na OH v Mexiku. "Rozhodčí totiž vůbec nesmí přijít do kontaktu se závodníky. Mohou jen sedět na tribuně, tvářit se moudře a mlčet," stěžuje si trenérka.
S nominací se však už nic nedalo dělat a skokan cestoval do Austrálie s tím, že bude při závěrečných trénincích a především při samotném závodě v bazénu sám, bez cizí pomoci. "Už týden před závodem jsem nemohla na trénink, mohli jsme spolu mluvit jen po jeho skončení. Při závodě nebyla komunikace možná vůbec," říká trenérka.
Samoty zbavila Machonina až náhoda. V Sydney žije už čtvrtým rokem bývalá svěřenkyně Marie Čermákové Eliška Daňková, která se organizátorům her přihlásila jako tlumočnice. Její akreditaci předělat šla, a tak se z 23leté bývalé závodnice, která kdysi sama snila o startu v Sydney, znenadání stala trenérka o rok staršího skokana.
"Paní Čermáková mě trénovala dvanáct let, až do mých devatenácti," připomíná svoji největší kvalifikaci pro trénování Daňková, k porozumění s Makohinem jí může pomoci i fakt, že krátce spolupracovala také s ukrajinským trenérem. Vrcholem její kariéry byl zisk bronzové medaile na juniorském mistrovství Evropy. "Jenže pak mi nevyšlo mistrovství světa v Římě, a já jsem poznala, že nikdy nebudu mít na to, abych získala olympijskou medaili. Tak jsem raději skončila."
Do olympijské metropole přijela původně na pětiměsíční kurs angličtiny, ale nyní je rozhodnuta zůstat zde natrvalo. "Můj partner je Australan, mám zde práci a chystám se na trenérský kurs. Z okraje bazénu se mi skoky do vody líbí víc, než z věže, a mám přislíbeno, že budu spolupracovat s australským reprezentačním trenérem," přiznává.
Trenérská premiéra však australské Češce nevyšla, stejně jako českému Ukrajinci první olympijská zkušenost. Všechny naděje na vysněnou finálovou účast jim vzal hned první skok, který Makohin neuvěřitelně pokazil. "Z nevysvětlitelných důvodů skrčil nohy," nechápala Marie Čermáková, která ve chvíli, kdy sebou Makohin nekoordinovaně plácl do vody, zkameněla na čestné tribuně. Místo mezi rozhodčími pro tento závod totiž odmítla. "Mohla jsem rozhodovat, není to zakázané, ale nechtěla jsem. Bála jsem se, že bych to nervově nezvládla, a ze strachu, aby mě neobvinili z nadržování, bych Slávkovi dávala nízké známky," říká trenérka, za kterou Makohin před čtyřmi lety přišel do Pardubic, když jej na Ukrajině opustil trenér.
"Věřil jsem si na finále, ale hned první skok se nepovedl. Neudělal jsem moc dobře náskok a podlomila se mi kolena. Takovou chybu by ani Eliška ani paní Čermáková už vrátit nemohly," přiznává Makohin, který ví, že si závod pokazil sám bez ohledu na to, kdo jej koučoval. "Já si myslím, že byl až příliš motivovaný, trenér v té chvíli nepomůže. Jen jsem se ho snažila psychicky podržet," popisuje své první trenérské zkušenosti Eliška. "Slávek se ukázal jako velký bojovník, i když už neměl šanci, nevzdal se," dodává.
Stačilo to však jen na posun ze 49. místa na devětatřicáté, do semifinále postupovalo nejlepších osmnáct.
