Ani jeden z české trojice nenašel v oštěpařském sektoru pozitivní pocity.
Petr Frydrych se ve středu těšil, jak po šesti letech zlomil prokletí vyřazení v kvalifikacích. Jenže ve finále technika nebyla ideální a ani nohy neběžely tak rychle, jak by si představoval. Pořád odhazoval oštěp daleko od čáry. „Snažil jsem se ještě víc to rozeběhnout, ale nebyl jsem schopný tam udělat, co potřebuju,“ vysvětloval.
Před svým třetím pokusem se ocitl v zapeklité situaci - z užšího finále mohl vyřadit Jakuba Vadlejcha, tréninkového parťáka ze skupiny Jana Železného. „Byla to blbá situace, ale že bych se snažil méně a se soucitem, to říct nemůžu. A nemohl by to tady říct nikdo,“ řekl.
Mnohem víc než souboj s krajanem vnímal výkony oštěpařů na medailových pozicích. „Šel jsem do rizika, ale hranice mezi tím, jestli se hod povede nebo ne, je velice tenká.“
Potěšilo ho, že před třetím pokusem za ním Vadlejch přišel. „Fandil mi, bral to suprově.“ Kolegu ze závěrečné osmičky nevytlačil, ve finále skončil 28letý oštěpař na dvanáctém místě.
Jakuba Vadlejcha a Vítězslava Veselého v tom momentu ještě čekaly další tři pokusy. Z osmé, respektive sedmé příčky chtěli zaútočit na stupně vítězů. Jenže ne a ne strefit ideální hod. „Závod byl od začátku takovej protrápenej. Mám smíšené pocity, v rozhazování jsem se necítil ani špatně, ani dobře. Nebylo to ono,“ zamyslel se Vadlejch.
Před začátkem finále si přitom říkal: Mohlo by to být dobrý. „Ale jak se člověk snažil, tak mi čím dál víc odcházela technika. Chyby se zvětšovaly.“
Veselého už v rozhazování před kvalifikací potěšilo několik povedených hodů. To samé bych měl zvládnut ve finále, opakoval si. „Škoda druhého hodu, který jsem ́chytil ́, ale nějak blbě jsem ho položil a letěl špičkou dolů, tím pádem nedoletěl dál.“
Jeden druhého se v sektoru snažili hecovat. „Že bychom si radili do techniky, to nejde, řešili jsme sami sebe,“ povídal Vadlejch.
S Veselým si uvědomovali: stačí jeden trefený hod. „Měl jsem to v hlavě,“ uznal Veselý, mistr světa z Moskvy 2013. „Věděl jsem, že to je za 85 metrů. Šlo o jeden hod, riskujete. A nevyšlo to.“
Vadlejch se na metry nefixoval. „Mám v hlavě techniku, kterou chci udělat a vím, že když ji udělám, tak to odlítne. Jenže se mi rozpadala...“
Každý z nich měl jiné pocity. Frydrych po sezoně, v níž do poslední chvíle bojoval o olympiádu, netajil: „Udělal jsem pro to všechno a neměnil bych žádnou z věcí, co tomu předcházely.“
Veselý srovnával finále s dosavadním průběhem sezony. „Člověk pořád něco hledá a doufal jsem, že to najdu ve finále.“ Nenašel.
Vadlejch bral osmé místo jako posun. „Před dvěma lety bych ho bral všema deseti, ale...“ Letošní sezona, v níž si zlepšil osobní rekord, na obou vrcholných akcích (ME v Amsterdamu a OH v Riu de Janeiro) byl ve finále plus vyhrál závod Diamantové ligy v Londýně, mu dodala optimismus. „Vím, že tam je cesta, a když po ní půjdu dál, tak se tam časem vyškrábu. Věřím v to a udělám pro to všechno.“
