I přes přetrvávající bolesti břicha je Tomáš Dvořák v pohodě. Ví, že do závodu se jeho zdravíčko nezlepší, takže se s tím vyrovnal a dobrou náladou jen srší. Ovšem jak sám přiznal, nejvíce si vydechne, až to bude mít všechno za sebou.
Když dneska odlétala domů část české výpravy, chtěl prý být v roli jednoho z kufrů....
Určitě by bylo lepší, kdyby se domů vracel jako olympijský vítěz.
Držte palce a sledujte pozorně Tomášovy tretry. Jeho sponzorská firma mu měla na každou disciplínu připravit speciální boty, na nichž je zvěčněn Dvořkův osobní rekord v konkrétní disciplíně.
Ještěže taky nesoutěžím.
Šel bych na to desetkrát bos.
Jára si dnes přivstal a vydal se za kanoisty do Penrithu. Až na zmíněné počasí to zajeli dobře, ale suverénním vítězem byl právě Jára.
V místních ztrátách a nálezech objevil svůj již týden ztracený diktafon!
Vzhledem k některým olympijským výsledkům českých sportovců bylo až s podivem, že u přepážky nemusel vystát žádnou frontu.
Formu jich tady v Sydney ztratilo poměrně dost.
Za sebou to už má i jediný český vzpěrač Sobotka. Na špici výsledkové listiny se sice netlačí, ale na to, že to tu musel zvládnout sám, bez svého původně nominovaného kolegy, nebojoval špatně.
Narozdíl od něj se Vacura dopingovým lákadlům zřejmě nedokázal vzepřít.
Dočvachtaly se už i naše dvě akvabely.
Byl jsem se konečně na skok podívat v monumentálním Aquatic centru, ale výsledkový zázrak se z českého pohledu nekonal.
České potápky měly pravdu, když samy říkaly, že postoupit po prvním dnu z patnáctého místa výše můžou jen jedním, silně nepravděpodobným způsobem.
Ten ale nevyšel.
Žádná ze soupeřek se neutopila.
Když jsem pak ve vyprodané hale sledoval vysněnou házenou, bylo mi líto, že tu nejsou naši a nemohu tak oplatit svým kolegům znalosti ze svého oblíbeného odvětví.
Je totiž sranda sledovat jednou za čtyři roky, jak smečka novinářských expertů na fotbal, hokej a další kolektivní sporty, na olympiádě společně obchází judo, střelbu, zápas nebo třeba jachtink a snaží se za pochodu orientovat v herním systému či pravidlech.
Za ty dva týdny už jsme se leccos přiučili.
Jen fotbalovému fanatikovi z nejmenované agentury nejsme schopni vyvrátit jeho utkvělou myšlenku, že při finále skeetu, kde získal Petr Málek stříbro, stál vítězný Ukrajinec při poslední střele v ofsajdu.
První a poslední trochu klidnější olympijský den jsem zakončil svou druhou návštěvou Českého olympijského domu.
Bohužel.
Možná mě tam už nikdy nepustí, ale za stávky jsme z oken fakulty křičeli, že budeme psát pravdu, takže vám nebudu lhát.
Bylo to strašný.
Už věřím kolegům, že oproti pohodové Atlantě není letošní Czech Olympic House určen ani sportovcům ani novinářům, ale hlavně sponzorům.
Radegast teče proudem, plánují se výlety na další den a během chvilky, kdy se některý z úspěšnějších sportovců podepisuje na cokoliv, stíhají ještě ti aktivnější uzavřít přes mobil další obchod v Čechách.
Zdejší neúnavný spíkr do toho všeho vyřvává do mikrofonu, nutí pár přítomných novinářů, kteří narozdíl od něj dřou celý den a alespoň večer chtějí mít klid, aby se ptali a ptali a když se ještě s písničkou přidá Pavel Dobeš, je z toho estráda Nova hadr.
Moderátora raději jmenovat nebudu, abych se s ním nepoškorpil.
Snažil jsem se zachytit i nějaký ten textík, ale pamatuju si jen Zum, zum, zum, takže sorry.
Nejde mi to do kebule.
Musel jsem se jít uklidnit k Opeře a Mostu. Obří olympijské kruhy zářily do tmy, lidi se i přes vydatný liják odmítali rozejít od obří obrazovky, kde běžela olympiáda live, nikdo si na nic nehrál a všichni se bavili.
Neorganizovaně a po svém.
Rázem mi těch movitějších krajanů bylo až líto.
Možná SI ŽIJOU líp.
My ale líp ŽIJEME.
