Poslední dny jsou pro judistu Davida Pulkrábka hodně náročné. I když u něj to není nic nového, tenhle pětadvacetiletý rodák z Nového Města na Moravě totiž neumí jen tak nečině sedět.
„Dělám věci, které mám rád. A to je přece krásný. Takový život se mi líbí,“ usmívá se český reprezentant, který vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou a v současnosti žije v Březí nad Oslavou.
Vy až se jednou zastavíte, tak už to asi bude napořád. Nemáte také ten pocit?
(usmívá se) Možná, uvidíme. Každopádně je pravda, že neumím jen tak ležet a koukat na televizi. To já prostě nedělám.
Občas je ale vaše tempo skoro až vražedné. Jeden den na lize v Rakousku, druhý den účast na svatbě doma v Česku a třetí odjezd na soustředění do Chorvatska...
Jo, přesně takhle to bylo teď druhý víkend v červnu. Na svatbu jsem jel svému kamarádovi judistovi ze Žďáru. Známe se odmalička.
Takže s judem to sice souviselo, ale na zápas nedošlo. Nebo snad ano?
(směje se) Ne, tam se jen tancovalo. A to jsem zvládl v pohodě.
Ovšem vzhledem k tomu, že druhý den jste vyrážel na soustředění, tak se asi moc dlouho slavit nedalo...
Ale to víte, že se slavilo. Co by ne. Vždyť život je od toho, aby se užíval. Takže jsme slavili, jak bylo potřeba. Na regeneraci a odpočinek byl čas během jízdy autem do Chorvatska.
Je pravda, že vy se svojí výškou moc prostoru nepotřebujete. Na rozdíl třeba od vašeho kolegy Lukáše Krpálka...
Jasně, s tímhle já neměl nikdy žádný problém, já se vměstnám kamkoli. (směje se)
Soustředění se povedlo?
Jo, vrátil jsem se v pátek v noci a pak jsem si doma udělal pracovní víkend. Sekal jsem trávu, pracoval na zahradě a blbnul se psem. A taky jsem se šel podívat do své hospůdky v Březí, jestli všechno funguje tak, jak má.
A byl jste spokojený? Tatínek vás zastupuje dobře?
Úplně v pohodě. Měli jsme tam teď nějaké změny, ale jinak všechno dobrý.
Teď vás čekají Evropské hry, co pro vás znamenají?
My judisti je máme jako evropský šampionát. Já začínám v sobotu, to jsou na programu nejlehčí váhové kategorie. Jinak myslím, že tyhle hry jsou velice hezké. Jen z Česka letěla stodvacetičlenná výprava.
Pro vás by to mohla být generálka na olympijské hry, které se budou příští rok konat v Japonsku. Berete to tak?
Je fakt, že tohle je taková evropská olympiáda. Nejsme tam jenom my judisti, ale i další sportovci. Někteří si mohou zajistit přímý postup na olympiádu. Mám podobné akce rád. Vidíte i jiné sporty a sportovce, chodíte se dívat na reprezentační kolegy a navzájem si fandíte. Má to svoji specifickou atmosféru, všichni máme oblečení, ve kterém reprezentujeme svoji zemi.
A jak vidíte svoje šance na účast na olympiádě?
Ještě bude hodně závodů, tak doufám, že všechno dobře dopadne.
Určitě jste si dal nějaký plán nebo cíl. Jakým výsledkem byste se v Minsku rád prezentoval?
Před pár dny jsem zvládl státnice, tak kdyby se povedl i druhý titul, byl bych momentálně asi nejšťastnější člověk na zemi. (usmívá se)
Jak jste prožíval zkouškové období, byl jste hodně nervózní?
Strašně. Naštěstí to dopadlo dobře. Teď si už zase naplno užívám judo.
Měl jste stejnou trému jako před závody?
Mnohem větší, vůbec se to nedá srovnat.
A co pomohlo? Kilo čokolády?
Čtrnáct dnů jsem byl zavřený, abych se mohl zodpovědně připravit. A přitom jsem zkoušel nejrůznější půsty, abych věděl, co všechno moje tělo vydrží. Myslím, že tohle mi hodně pomohlo. Cítím se teď mnohem lépe.
Říkáte půst? Jak dlouhý byl?
Třeba jen dvoudenní, kdy jsem pil pouze vodu. A taky jsem začal víc chodit do kostela. Jsem křtěný, takže jsem to zkusil i přes víru. Všechno nakonec dopadlo dobře.
Takže k naprosté spokojenosti vám teď zbývá opravdu už jen ten titul z Evropských her?
Bylo by to krásné, moc bych si to přál. Původně jsem se měl vracet z Minsku až ve středu, ale budu to muset stihnout dřív, protože v pondělí 24. června mám ve škole promoci.
Těšíte se?
Mnohem víc se těší moje babička. Já jsem původně přišel s tím, že by byla možnost se promoce nezúčastnit, ale s tím ona absolutně nesouhlasila. (usmívá se)
Když byl judista David Pulkrábek malý kluk, byl kvůli své postavě a brýlím často šikanovaný. Později se naopak sám proměnil v agresora. Ze šikmé plochy ho nakonec vytáhlo judo.
Zase jí ale uděláte radost...
To je pravda, právě babička mě vždycky táhla k tomu, abych studoval, abych měl něco v hlavě. Takže teď pojedeme na promoci spolu, zajdeme někam na jídlo a parádně si užijeme den.
Tím vaše studijní plány končí?
Ne, říkal jsem babičce, že budu pokračovat dál. Že si spolu dáme ještě jednu promoci. Teď mám titul bakaláře, ale chtěl bych ještě i magistra.
Potrpíte si na tituly?
Jsou rozhodně trvalejší než medaile, na které se časem jenom práší. Navíc je na škole skvělý kolektiv, i ten učitelský. A já aspoň přijdu na jiné myšlenky. Nechci být vázaný jen na judo. Přesně takovýhle život mě baví.
Před časem jsem někde na internetu zahlédla video, na němž učíte nymburské basketbalisty něco ze svého judistického umění. Popravdě řečeno jsem se taky dost bavila...
A přesně o to mi vždycky jde. My máme v Nymburku pravidelně každý rok soustředění a letos jsme si ho zpestřili vzájemným tréninkem s místními basketbalisty, kteří jsou strašně šikovní. My je učili něco z juda a oni nás zase z basketbalu. U toho já už ale bohužel nebyl, musel jsem se učit.
Viděla jsem pak pár záběrů ze zápasů nymburských basketbalistů, ale judistický chvat nikdo z nich nepoužil...
Ale mohli, kdyby chtěli. Já jim na Lukáši Krpálkovi názorně ukazoval, jak se dá zastavit velký soupeř. (směje se)
