Slovenští bratranci Škantárovi, po semifinále šestí, předvedli ve finále excelentní jízdu. Všechny ostatní deblkanoe ne a ne je předjet.
Šindler, zadák české posádky, si na startu uvědomoval: Je to nasazené hodně vysoko, budeme muset přitlačit. „V první jízdě byly chyby, ale věděli jsme, že když ji zlepšíme, můžeme ten čas zajet taky.“
Od úvodu nasadili rychlé tempo, elegantně proplouvali brankami. Celá jízda probíhala podle jejich plánu. Na druhém mezičase měli náskok 1,17 sekundy. Útočili na kov nejcennější!
Ale v protivodné brance číslo 22 jejich plán neodolal peřejím. Ve snaze o rychlý výjezd udělali chybu - a divákům se na chvíli ztratili pod rozbouřenou hladinou. „Moje chyba,“ hlesl háček Jonáš Kašpar. „Nezavěsili jsme poslední protivodu natěsno. Chtěl jsem, protože jsem viděl vodu, že mi k tomu napovídá, ale neudržel jsem loď u vnitřní tyče. Mára musel uhnout a mně na chvíli zapadlo pádlo do probublané vody.“
Náklon jejich deblovky byl v tu chvíli příliš velký. Těla českých závodníků se na pár vteřin schovala pod hladinu. Možná ve snaze o co nejrychlejší přejezd v poslední protivodné brance přitlačili až moc. Možná jim vítr rozhoupal brány nahoru, čímž se zkrátil prostor pro výjezd. „Ale nejsem si jistý,“ přemítal Šindler.
Trenér Štěpánek se vracel k předfinálovým rozborům: „Věděli jsme, že ta poslední protivoda stojí za velký hov..., že se pod ní hrozně mění voda.“
Závodnická chyba? „Nedá se to vyčíst ani jednomu.“
Všichni moc dobře věděli. Po letech společného „života“ v deblkanoi mají něco málo přes sto sekund, v nichž musí předvést, co všechno umí. „A my jsme to přehnali,“ pronesl Kašpar. „Zklamání je tak velké, že už nejde ani nadávat,“ dodal Šindler. „Víme, že jsme si to zkazili sami a sami se s tím teď musíme vypořádat.“
„Kdybychom to pohlídali a skočili dobře do poslední povody, mohli jsme myslet na medaili,“ řekl Kašpar. „Je to zmar.“
Štěpánek, stříbrný z Pekingu 2008 a bronzový z Atén 2004, si povzdechl: „Obětovali tomu spoustu. Měli na to, aby to tady bez problémů vyhráli. Ale jedna chyba, která přišla... Dneska to nebylo napsaný.“
Pocity? „Hrozně jsem zestárl.“ Na břehu navíc dlouho hledal slova, kterými by je v cíli oslovil. „Jsem na ně pyšnej, ať jeli, jak jeli. Jsou dobrý.“
Zklamání mu svíralo hrdlo, mluvil ztěžka. Protože... „Když my ze břehu teď už v cíli víme, že to bohatě stačilo sjet...“
V tom momentu bylo řečeno vše.
