Tehdy diváci i soupeři u trati zahučeli, překvapeni i zděšeni, protože Hilgertová, která v té době držela olympijský i světový trůn, to byla pro každého paní kajakářka.
Usedla potom s manželem Lubošem vysoko nad startem, u vody, která se prolínala jejich životem, a dlouho spolu o samotě hovořili.
O šest let později se mi scéna bezmocné Hilgertové promítla před očima ve chvíli, kdy čtyřicetiletá, letos neporažená kajakářka plula hlavou dolů po kanálu v Šun-i, na opačném konci světa. Zděšení i hukot publika byly tak podobné...
Bílá loď, která měla už brzy být medailová, se jako hadrová panenka zmítala v podkově ďábelského a mnohými proklínaného kanálu, každá vteřina trvala nekonečně dlouho. Zůstal jsem na tribuně oněmělý, neschopný pochopit, že ze všech možných scénářů finálového závodu se právě tento stal realitou.
Byl to bláznivý den.
Sledoval jsem skvělé vodačky, medailistky z největších podniků, jak bezmocně eskymují, jak je splachuje valící se proud čínské vody.
Německá mistryně světa Bongardtová, francouzská jednička Perová, Italka, Ruska, Britka i Češka Hilgertová, ty všechny se staly oběťmi olympijského závodu. Za patnáct let, co vodní slalomáře doprovázím, jsem nezažil takový masakr.
Horor. Zmar. Chce se mi brečet. Byla jsem totálně demoralizovaná. Taková slova jsem pak od smutných žen slyšel v cíli. Jen šest jich sjelo kanál, aniž by minuly branku. Nevídaná bilance.
Hilgertová přišla a snažila se usmívat. "Udělala jsem chybu," řekla, zdánlivě klidná, vyrovnaná, tak jiná než kdysi v Bourgu. Anebo ne? Teprve později, když ji vědomí zmařené poslední olympijské šance zasáhlo naplno, se rozplakala.
Už tehdy, před šesti lety, uvažovala o konci kariéry. Ale odcházet poté, co ji vylovil záchranář? Takovou představu odmítla. Zůstala. Ještě dlouho.
Myslím, že neodejde ani teď. Eskymákem se nerozloučí.
