„Ono se to možná nezdá, jenže já si hodně často nevěřím. Vypadám jako hrozný týpek, ale není to tak,“ povídá.
Kruh už je téměř dokončen, zbývá dokreslit ten poslední úsek. V únoru 2014 vyhrála v Soči zlato ze snowboardcrossu: veselá holka s knírkem, co si rozverně na stupních vítězů obrací bundu naruby, aby vynikla zlatá podšívka. Úkaz. Nová tvář českého sportu.
A v únoru 2018, přesněji v pátek od 2.00 ráno českého času, vyrazí Samková za obhajobou.
„Líbí se mi tu,“ těší kouče Jakuba Flejšara. „Trať je krásná a Evka to cítí, protože tomu rozumí. Podle toho se chová. Celkově dospěla – to po minulé olympiádě musela, nic jiného jí nezbývalo. Je sebevědomější. Sama ví, kdo je a co umí.“
Nelekej se toho!
Když se Samková pouštěla do tréninků na Kavkazu, pořádně ji znal málokdo. Proto se nijak výrazně neřešilo, jak moc ji v Soči štvalo, že neustále končila na sněhu.
I takový detail se aktuálně hodí. „Když jsem tady jela na první trénink, tak jsem si v duchu řekla: Hele, uvědom si, že to třeba nebude ideální, ale pořád pamatuj, jak dopadlo Soči,“ povídá Samková. „Je možnost, že zase budeš padat, tak se toho nelekej.“
Nyní je jí 24 let. Stále rozverná, veselá, pohodová. Ale přece jen jiná.
„Sport je hrozně vyhnaný do toho, že když to nevyjde, nastane konec světa. Co prý budeme najednou dělat. Ale my máme i další životy,“ říká za sebe i za další. „Když se nepovede olympiáda, můžu vyhrávat jiné závody. Takhle to beru. A hlavně mě to baví. Trať je tu skvělá.“
V její disciplíně se bude po sjezdovce řítit rovnou šest dívek na „prkně“ najednou. Tolik rizik hrozí: ostrý start se skokem do tří metrů, pády z rychlosti či ztráta z přílišné opatrnosti, šermovaná lokty.
Nástraha, kam se podíváš. Samková je však připravená – život ji vyškolil.
Evka může jet maximum
Pro zlatý závod totiž přesně platí, že tenhle mámivý kov má i úskalí.
„Zkušenost ze Soči byla samozřejmě hrozná,“ vzpomíná Marek Jelínek na to, jak Samkovou i tým pomalu semílal neustálý mediální zájem. Všichni dumali, co dál. „Ale když to člověk překoná, všechno špatné vás posílí. Evka ví, že už nic nemusí. Dokázala sobě, světu i Čechům, že umí makat. Byla opakovaně nejlepší na světě.“
Což by ráda stvrdila i tady. Těžké to bude – a ohromně. Soupeřky posílily a nestálost je samou podstatou jejího sportu. „Snowboardcross je strašně ošidný v tom, že jedou v šesti najednou. Každé druhé holce to tady na startu ujede do strany, bude to loterie,“ přibližuje Jelínek.„Ale Evka se cítí opravdu dobře.“
Což ukazuje, že v drobnějším těle sídlí silná duše. V olympijské sezoně nejprve trpělo tělo kvůli potížím s rameny. Sama Samková to výřečně komentuje: „Ramena jsou v pohodě. Mám je zatejpovaná, mám správnou ortézu, zatím drží. Jen mi Flaška (Flejšar) říkal, ať si na ně dávám bacha – a jak to asi mám dělat, když pořád lítám ve vzduchu?“
Smích léčí a hodí se, neboť bolest fyzická se vůbec nedá srovnávat s tím, když Samkové těsně před odletem do Jižní Koreje zemřel táta, jenž dlouho bojoval s nádorovým onemocněním. „To nebylo úplně ideální,“ řekne kulantně Jelínek. „V tuhle chvíli si však myslím, že je Evka v takovém duševním rozpoložení, jaké umožňuje podávat maximální výkon.“
Byť maximum v jeho očích ještě úplně nenastalo. „Já nejsem skoro nikdy spokojený, tím jsem známý. Ale objektivně bych být měl. Nevadí. Aspoň vím, že může jezdit ještě trochu líp,“ povídá.
Protože to, co stačilo v roce 2014, aktuálně stačit nemusí. „Jsem na tom o čtyři roky líp, mám víc zkušeností. Ale konkurence je jinde,“ přemýšlí Samková.
„Zvlášť po první jízdě tady jsem si říkala: To je docela marný. Ale nějak jsem se do toho dostala. Občas mám záchvat, že když je před závodem, měla bych si víc zacvičit, jenže ono už je to jedno. Člověk se musí spolehnout sám na sebe.“
V životě i se snowboardem. Zvlášť proto se s dívkou s knírem v medailové přetlačované prostě musí počítat.
