Jiří Rejman za to, alespoň myslím, nemůže, když při strhujícím výkonu biatlonistky Gabriely Soukalové ječí jak dvanáctiletá holčička kdysi dávno na koncertu chlapecké skupiny Lunetic. Vždycky se vyznačoval věcností, seriózností, příjemným klidem (Rejman, ne Lunetic) a bylo na něm znát, že svým sportům rozumí. Ale asi mu někdo z jeho šéfů při olympiádě hodně důrazně řekl, že dnešní doba je alespoň v obrazovozvukových médiích především o emocích, nikoliv o profesionálních výkonech.
Viz galapředstavení jeho kolegy Jiřího Hölzla, který vyhrožuje konzumací vlastní helmy, pokud Nikola Sudová nepostoupí do finále. Můj kamarád Martin toho nikdy moc nenalyžoval, natož v boulích, ale Nikolina jízda se mu na rozdíl od přemotivovaného Hölzla nějak nezdála.
Abych se však vrátil k béčkovému pornu. Pokud visím očima na obrazovce, kde Soukalová předvádí úžasné věci při dohánění zdánlivě nedohnatelné ztráty, skutečně nepotřebuji, aby mě televizní komentátor rušil opakovanou verbální stupiditou: "Jeď! Gábino! Jeď!" A ještě tónem, z něhož čiší, jak je mu tahle vynucená erupce citů protivná.
Naopak bych uvítal, kdyby Rejman jako vždycky předtím dokázal společně s televizním specialistou na biatlon říci fanouškům, jestli Soukalová mele z posledního, nebo ještě může zrychlit. Takhle nějak to v Naganu 1998 zvládala při závodech Kateřiny Neumannové bravurní komentátorka a zároveň jazykově bezchybná Květa Jeriová - Pecková.
Nová doba, řeknete si. Možná. Ale ať pak Česká televize hledá své hvězdy v cirkusových šapitó, a ne mezi vzdělanými sportovními odborníky. A to se nechci dotknout umělců z manéží. V disciplíně Emoce bez erudice by uřvané komentátory přejeli - proč se té metafory zaleknout? - jak Rocco Siffredi Paulu Wildovou.