V osmdesátých letech patřila k elitním světovým gymnastkám. Na hry v Los Angeles 1984 se připravovala s medailovými ambicemi. Jenže přišel bojkot. „Všechno už je to dávno, docela jsem zapomněla,“ říká. Zároveň si uvědomuje: V tu dobu jsem byla excelentní. „Všichni jsme se připravovali v Nymburce, rok před olympiádou v nejlepší formě a řekli nám, že se na olympiádu nejede. Bylo to hrozné zklamání.“
V Soulu 1988 už ji trápilo bolavé rameno. V devadesátých letech odjela na stáž do USA, kde dodnes „žije s gymnastikou“ - manžel Lorin Jessen je trenérem, devatenáctiletý David čerstvým olympionikem a čtrnáctiletá Sandra juniorskou nadějí.
„S dcerou je to trošku problematičtější, je tvrdohlavější. Dřív řekla, že nechce cvičit,“ přiznává Říčná. Jenže olympionik David vše změnil. „Vidí, že brácha půjde na vysokou školu a chce závodit, je nadšená z toho, že by taky mohla jít na vysokou. Má stejnou šanci jako David. Klidně by mohla závodit za Česko a být jedna z nejlepších v Česku, zatím o tom ale nechce slyšet.“
V kvalifikaci víceboje skončil Jessen na 47. místěPřed kvalifikací víceboje si přál: hlavně nespadnout. Už v první disciplíně, koni našíř, se však Davidu Jessenovi do sestavy vloudila chyba - pád. "Věděl jsem, že kdybych udělal dobrého koně, mohl bych mít dobrou známku a víc by mě to motivovalo a povzbudilo na další nářadí. Když jsem spadl, tak to bylo trochu zklamání," vysvětloval český gymnasta.   "Zkoušel jsem co nejvíc zabrat, abych ostatní nářadí dal co nejlíp. Kruhy jsem udělal, jak umím, s přeskokem jsem byl spokojený, bradla umím líp. Na hrazdě jsem byl se sestavou hodně spokojen, to byl nejlepší výkon." |
I proto bývalá excelentní gymnastka pozoruje pouze jednoho potomka v českém dresu.
Jakmile si její syn vybojoval místenku do Ria, začala přemýšlet: Pojedu do Ria také? „Nevěděla jsem, jestli se to podaří, ale měla jsem štěstí.“
V klubu, v němž trénuje, ji jedna z maminek nabídla využít bonusové míle svého manžela. „Takže jsem od nich dostala dvě letenky pro sebe a dceru.“
V brazilské metropoli si přes gymnastické známé zařídila bydlení a víkend tráví v gymnastické hale. „Teď už rozumím tomu, proč byla moje maminka tak hrozně nervózní a úplně bledá, když jsme jely na závody.“
V Riu se stresu matky na tribuně neubránila. „V Americe i v Česku si ze mě všichni dělají srandu, protože když se dívám na Davida, zakrývám si oči a vydávám zvuky. Dcera na mě tady i křičela, ať se uklidním a přestanu. Ale když se na bradlech na začátku nemohl dostat do té stojky, tak jsem myslela, že se zblázním.“
Synovi se přání o olympijském finále nakonec nesplnilo, v kvalifikaci víceboje skončil na 47. místě. Spadl už na prvním nářadí, koni našíř. „Viděla jsem jeho gesta, které udělá po sestavě. Pak se ale dal dohromady.“
Když o něm mluvila dál, v očích se jí leskly slzy. „Je nejenom dobrý gymnasta, vyrostl z něj člověk, kterého mají všichni rádi, je inteligentní, teď se chystá na univerzitu do Stanfordu. V tělocvičně jsou z něj unešení, je to vzor pro všechny kluky, fakt borec.“
Do Česka, kde žijí její rodiče a sestra, se chystá napřesrok. Ač momentálně působí jako trenérka v úspěšném klubu v Pennsylvánii, umí si představit i trvalý návrat na evropský kontinent. „Manžel by možná chtěl, ale jak je teď nemocný... Možná později, uvidíme,“ připouští Hana Říčná.
S gymnastikou žije denně, ale s dětmi už prý moc necvičí. „Měla jsem toho dost, cítím to na sobě. Klouby, ramena, kyčle...“
Rozhodnutí syna, který vedle gymnastiky začne na podzim studovat s cílem stát se sportovním lékařem, ji tudíž určitě potěšilo. Nebo ne? „Že by se o mě postaral? No, dal by mi třeba nové kyčle.“
