Španělský výjezd do dlouhého bazénu dopadl nad očekávání. Vedle zlaté medaile si sedmadvacetiletá reprezentantka přivezla i přísnější limit na olympijské hry v Aténách.
Po sportovní stránce paráda, avšak ne všechno bylo skvělé. Kvůli nachlazení nenastoupila do finále stovky, což jí vedení českého svazu vyčítá. Po přistání kolem ní bylo na ruzyňském letišti pořádně rušno.
Do rána neslavila
Proč říkáte, že nejste hrdina českého plavání?
Necítím se tak. Plavala jsem sama pro sebe, jela jen splnit limit do Atén. Když moje úspěchy pomůžou českému plavání, jenom dobře. Nic víc.
Medailí máte řadu. I zlaté. Opravdu vám hráli hymnu vůbec poprvé?
Jo, jo. Na univerziádách se pouští studentská, na šampionátech v krátkém bazénu se nehraje žádná. Bylo to fajn.
Po loňském úspěšném závodě jste slavila a tančila až do rána. Co tentokrát?
Nic velkého. Jen chvilku na závěrečné party. Autobus odjížděl už v jednu v noci. Rozbalila jsem bonbóny a ťukla jsem si.
Kolikrát?
Jednou, asi jednou. Ale pořádně.
Budou oslavy pokračovat doma?
Určitě. Z Rakouska přijela moje sestra s manželem. Někam si všichni zajdeme.
Udělá vám tatínek zase svíčkovou?
Nevím. Psal mi jen, že jsem bourák. Na svíčkovou mě nelákal.
Finále odřekla
Vzdala jste se finále na sto metrů znak. Bylo to těžké rozhodování?
Odjížděla jsem nastydlá, bylo nepříjemné se cákat ve vodě. Navíc jsem měla na šampionátu v Madridu ucpaný nos, takže horní cesty dýchací pro mě byly uzavřené. Naštěstí jsem plavala na zádech a mohla přidýchávat i pusou. Stovka v kvalitním podání, které jsem potřebovala, stojí hodně sil, i když je organismus úplně fit. Já nebyla. Jakmile jsem v semifinále splnila olympijský limit, dohodli jsme se s trenérem, že budeme šetřit síly.
A to se pro vás ukázalo jako dobré rozhodnutí.
Určitě, vždyť jsem později na padesátce naturalizovanou domácí závodnici Ninu Živaňovskou porazila o pouhé tři setiny vteřiny. Troufnu si říct, že jsem síly na kratší trať dobře ušetřila.
Nicméně i semifinálový čas na dvojnásobné trati by stačil na medaili. Možná jste teď mohla mít v ruce dvě.
Ale možná ani jednu. To je dost spekulace. Ve finále se zlepšila jen jedna závodnice z Francie. Nikde není psáno, že já bych nebyla při druhém závodě pomalejší. To je kdyby, na které se v plavání nehraje.
Přesto. Vedení svazu vyjádřilo nad vaším rozhodnutím nespokojenost.
Myslí si, že není dobré se na velkých závodech odhlašovat. Každá účast ve finále už je považována za úspěch.
Vyvíjel na vás někdo tlak?
Ne, neřekli ani slovo. Já chápu, že pro český svaz je účast ve finále důležitá. Nicméně je nutné si uvědomit, že se mistrovství Evropy tentokrát konalo ve špatném termínu. České plavání si musí zvykat na to, že jsme na evropských šampionátech s Květošem Svobodou dosahovali na medaile, protože se jednalo o vrchol sezony. Teď nastala jiná situace. Já odjela na čtvrt roku za přípravou do Afriky. Kdybych ladila formu teď na Madrid, tak se mohlo stát, že v srpnu nebudu mít z čeho plavat.
Tak proč jste od vedení svazu nenašla pochopení?
Když někoho vidíte, jak smrká a kašle, taky přesně nemůžete vědět, jak mu ve skutečnosti je. Pro ně je to hrozně těžké, jsou na druhé straně břehu. Třeba si mysleli, že tak moc nemocná nejsem. Mezinárodní federace se kouká na jednotlivé svazy podle úspěchů jejich závodníků na velkých závodech. Odstoupení z finále vedení považuje za příliš velký luxus. Já vím. Ale sama za sebe musím říct, že jsem se rozhodla dobře. Neplavu první rok, mám zkušenosti i se svým tělem a vím, co potřebuju. Toho se držím.
Postoj svazu vás nemrzí?
Já se neumím moc rozčilovat. Snažila jsem se pochopit, proč to vzniklo. A nebylo to neprávem. V semifinále jsem navíc dobrým časem asi všechny namlsala.
Snažila jste se rozhodnutí obhájit?
Při závěrečném hodnocení trenér Milan Moravec moje důvody vysvětlil. Já jsem s ním tiše souhlasila.
Od výpravy se čekala medaile. Vy jste bilanci zachraňovala na poslední chvíli. Cítila jste se pod velkým psychickým tlakem?
Bylo to horší než obvykle. Chtěla jsem se o medaili na oblíbené trati prát, navíc jsem si trochu podřízla větev, když jsem vynechala stovku. Byl poslední den závodu a výprava na medaili stále čekala. Katastrofa se blížila a teď Ilčo zachraň nás. Snažila jsem se všechno házet za hlavu a soustředit energii jen do výkonu. Zvládla jsem to na jedničku s hvězdičkou.
Olympijskou sezonu jste začala výborně, teď od vás budou fanoušci čekat medaile i v Aténách na delší trati, která vám není šitá na míru. Nebojíte se?
Krátký a dlouhý bazén, to je podstatný rozdíl. A 50 a 100 metrů taky. Věřím, že to fanoušci plavání vědí. Já sama si jako olympijská favoritka skutečně nepřipadám. Jsem ráda, že mám limit a doufám, že čas do srpna ještě vylepším. Jsem sprintérka, kdyby se plavala pětadvacítka, hned jdu do toho.
Překvapila sama sebe
Jakou podobu bude mít další přípravné období. Jak ho zaměříte na stometrovou trať?
Příprava na stovku už je v plném proudu. Už v Africe jsem naplavala velká kvanta kilometrů, ale přesný scénář v hlavě nemám. Nečekala jsem, že limit splním hned v prvním možném termínu. Do června budu doma, v létě možná pojedu do Francie, nebo Španělska. Do zahraničí bude jezdit především závodit.
Cítila jste, že to vyjde?
Rozhodně ne. Po rozplavbách jsem doufala, že B-limit bude na dosah. Vůbec jsem nečekala, že se tak zlepším.
Můžete průběžný čas v závodě kontrolovat?
Jen orientačně. Když plavete naplno, tak vůbec.
Už se zajímáte o olympijská sportoviště? Pořadatele mají údajně s výstavbou plaveckého stadionu potíže. Víte o tom?
Jen občas něco zaslechnu od novinářů. Oproti původním předpokladům snad bazén nebude krytý, ale s tím jsem stejně ani předtím moc nepočítala. Nepříjemné je prudké sluníčko, když se nemáte kam schovat a praží vám do hlavy. A nebo déšť a špatné počasí. V Řecku se nečeká, ale ani ve Španělsku nikdo nepředpokládal, že budou přízemní mrazíky a sněžit.
A co krátký odpočinek?
Ten přijde na řadu až po sezoně.
Je vám sedmadvacet. Už víte, co bude po olympiádě?
Nevím. Myslím jen na jednu věc - Atény 2004.
