Ale dnes, po semifinálovém duelu na olympijském turnaji v Turíně proti Švédům, může vstoupit mezi hokejové bohy.
Dnes už Milan Hnilička není jen tím "třetím vzadu".
Po zranění veterána Dominika Haška a nevýrazných výkonech Tomáše Vokouna, kteří se měli mezi tyčemi porvat o post českého lídra, se stal nečekaně brankářskou jedničkou, oporou mužstva. Na to by před olympiádou nikdo nevsadil.
Hnilička je totiž jediným hráčem, který v Turíně zastupuje nejvyšší domácí soutěž. Všichni ostatní přiletěli zpoza oceánu, z NHL, nejslavnější a nejbohatší soutěže světa.
Dvaatřicetiletý rodák z Litoměřic nechytá ani za kanadskou Ottawu jako Hašek, ani za americký Nashville jako Vokoun. Nýbrž v Česku za extraligový Liberec!
"Někdy se to tak srandovně vyvíjí. Jsem rád, že jsem dostal příležitost zapojit se tady do toho," šibalsky pronesl v úterý večer, pár minut po čtvrtfinálovém vítězství nad Slovenskem 3:1.
„Naše rodina je spokojena s tím, co má. Peníze pro mě nejsou na prvním místě - a to není fráze. Jde mi hlavně o to, abych se dostal do finále extraligy.“ Milan Hnilička |
Za sto minut, které zatím v turínské hale Palasport Olimpico odchytal, dostal jediný gól. Lepší bilanci nemá na turnaji žádný brankář. "Vždy, když jedu hrát za národní mužstvo, tak jsem připravený. Ať se to vyvrbí jakkoli," řekl.
Nikdo nepochybuje, že i dnes bude čelit atakům Švédů v semifinále. Vítězství znamená bít se v neděli o olympijské zlato. Porážka - o den dříve o bronzovou medaili.
Zlatý náhradník
Hnilička není žádný vyjukaný mladík, kterému se roztřesou kolena. I po utkání se Slováky se svěřil: "Zbytečně jsem si nedělal nervy a věřil jsem, že vyhrajeme. To je všechno, co jsem pro úspěch mohl udělat. Zbytek jsem už nechal, jak se vyvine."
Kladenský odchovanec patří do šťastné hokejové generace, která prožila a stále prožívá zlaté časy. Je mistrem světa z let 1999, 2001 a 2005. Už na šampionátu v Norsku v roce 1999 se stal českým trumfem.
Stejně jako nyní v Turíně teprve v průběhu turnaje vystřídal týmovou jedničku, tehdy Romana Čechmánka. A šampionát dochytal ve velkém stylu. Zlatý náhradník.
Ještě suverénnější vystoupení předvedl o dva roky později v Německu. To už byl jedničkou. V semifinále český tým udolal chladné Švédy až po nájezdech. Při tom rozhodujícím se na Hniličku rozjel útočník Fredrik Modin. Střela cinkla o horní tyč a brankář šťastně zvedl ruce.
"Břevno jsem slyšel. Jenom jsem měl strach, jestli se to ode mě neodrazilo zpátky do branky," vzpomínal Hnilička. "Teprve když sudí ukázal, že gól nebyl, tak ze mě všechno spadlo."
Milan HniličkaProfese: hokejový brankář, studoval gymnázium |
A finále? Češi ještě na začátku poslední třetiny prohrávali s Finy 0:2, vypadalo to zle. Jenže tým se vzepjal, stihl vyrovnat a v prodloužení rozhodl z rychlého protiútoku David Moravec.
"Jsem strašně šťastný, to ano. Ale také hrozně unavený," pomalu ze sebe soukal Hnilička. Po utkání seděl v šatně a zhluboka oddychoval. Sportovní novináři z celého světa ho vybrali do All star mistrovství světa, direktoriát šampionátu jej určil nejlepším gólmanem turnaje.
"Vydal jsem se ze všech sil," děkoval. Tímhle zlatem vstoupili čeští hokejisté do historie. Pouze reprezentanti Kanady a bývalého Sovětského svazu dokázali v minulosti totéž co oni. Tedy vyhrát mistrovství světa třikrát v řadě za sebou.
Marný boj o výsluní
S manželkou Radkou, se kterou dnes vychovává dcerky Barboru a Adélu, se na přelomu století vydal za oceán. Jako volný hráč podepsal smlouvu s New York Rangers, nejbohatším klubem NHL.
Byla to už jeho druhá mise v zámořské soutěži. Do stejného týmu poprvé zamířil v roce 1991 coby mistr Evropy do 18 let. Tehdy však nepoznal příliš vlídné zacházení. Klub se k mladému Evropanovi, dychtivému úspěchu, zachoval tvrdě.
Několik sezon se Hnilička protloukal v nižších soutěžích. Chytal skvěle, ale ani to majitele Rangers nepřesvědčilo. Nabídka z týmu NHL nepřišla. Proto se v roce 1995 vrátil tam, odkud se za oceán vydal. Do Kladna.
"Už nemělo smysl dřít se do úmoru, chytat v NHL mně asi zůstane odepřeno," uvažoval tehdy.
Zakletá NHL
Po pár letech a zlatém mistrovství světa v Německu však odešel opět silný a odhodlaný. Jenže rychle vystřízlivěl. Za celou sezonu odehrál v dresu newyorských "Jezdců" pouze dvě utkání. Až v červenci 2000 přišlo vysvobození. Podepsal smlouvu s Atlantou, kde konečně dostal více příležitostí a souboj s rivalem Damianem Rhodesem o post týmové jedničky vyzníval v jeho prospěch.
Mohl se cítit hvězdou, ale zůstal v klidu. "V Americe popularita hokejistů taková není. Hráči mají větší volno než tady. Pokud to nejsou opravdu superhvězdy jako Jágr nebo Lemieux, tak mají klid. Já jsem navíc hrál v Atlantě a tam byl hokej nový, takže se slávou to nebylo tak horké," líčil Hnilička.
Přišel však další pád. Po nevydařeném úvodu sezony 2003/2004 ho Atlanta vyměnila do Los Angeles Kings. Tam však pouze bojoval o pozici brankářské dvojky za stabilně chytajícím kolegou z české reprezentace Romanem Čechmánkem.
"To už jsem byl prakticky na cestě domů. Měl jsem poslední rok smlouvy. Ještě se mohlo něco stát, kdyby mi dali pořádnou příležitost chytat. Ale to se nestalo," prohlásil zklamaně.
Většinu času tak Hnilička trávil na farmě a tam dozrálo i jeho rozhodnutí: je čas vrátit se natrvalo domů. "Kdyby mi bylo dvacet, možná bych farmu ještě skousl a bojoval, ale ve svém věku jsem to neměl zapotřebí. Taky jsem chtěl být s rodinou. Aby v Čechách malá chodila do školky a pak do školy."
Ani Kladno, ani Sparta. Liberec!
Do kterého českého klubu Hnilička půjde? O tom se hodně mluvilo. Hokejově vyrůstal v Kladně, dvě sezony odchytal i v bohatší pražské Spartě. Ale on v létě 2004 zvolil Liberec. "Chci být v klubu, který má ambice získat český titul. Po něm toužím," vysvětlil svou volbu.
Pro Liberec to byla událost. Jeho tvář ve městě shlížela z billboardů i z autobusů. "O to mi nejde. Jsem v mužstvu, kde je radost pracovat. Vím, že se na mě spoléhá. Ato je pozice, do které jsem sám chtěl."
I proto patří mezi nejlépe placené hokejisty v české extralize. S výdělky v NHL se to však srovnat nedá. "Naše rodina je spokojena s tím, co má. Peníze pro mě nejsou na prvním místě - a to není fráze. Jde mi hlavně o to, abych se dostal do finále extraligy," řekl Hnilička.
V loňské sezoně Liberec prošel až do semifinále, letos už útok na titul myslí vážně.
Hnilička na Hrad?
Jenže teď Hnilička myslí na jiné finále, to olympijské. V Turíně je na rozdíl od některých spoluhráčů sám, manželka Radka zůstala s dětmi doma. Nechtěly cestovat, raději lyžují na Severáku.
Vítězství nad Slovenskem, které se zrodilo před půlnocí, Hniličkovy dcerky prospaly. Dnešní semifinále se hraje brzy a budou tátovi fandit u televize. "Na zápas se Švédskem budu myslet až v pátek. Dneska si potřebuji odpočinout," ulevil si Hnilička po bitvě se Slováky.
Pamatuje, když národ na Staroměstském náměstí skandoval: "Hašek na Hrad!" To bylo po Naganu a Hašek se stal národním hrdinou. Kdo ví, třeba v neděli večer, po olympijském finále, lidé znovu spustí, tentokrát: "Hnilička na Hrad!"
A kdyby ne, Hnilička nemusí být zklamaný. Češi už dobře vědí, že je to skvělý hokejový gólman.