Maier je po střelci Bečvářovi druhým nejstarším sportovcem v české olympijské výpravě a ve svém věku už se dívá na soutěžení se sympatickým nadhledem.
"Třída Finn je hodně fyzicky náročná, všichni moji vrstevníci už skončili nebo vypadli v kvalifikaci a já budu v Aténách nejstarší kus," říká při pohledu na startovní listinu. "Snažím se nedělat rozdíly, ale když jsou ti mladí smrkáči na vodě drzí, tak se dají těžko ukočírovat."
Přepsané Maierovy věty mohou působit trochu nemístně, ale když je urostlý veselý chlapík charismaticky pronášel, každý chápal, že to nemyslí nijak zle.
A stejně tak jeho zemité vyprávění o nekončených svárech s rozhodčími nepůsobí jako výmluvy a předčasné hledání alibi pro případný neúspěch.
"Nemám je rád," říká a z jeho slov je znát, že nevraživost je často oboustranná. "Nepatřím k technickým jezdcům, spíš jezdím razantněji, a tím je dráždím."
Závodníci třídy Finn mohou pouze využívat přírodní vlivy, vítr, vlny, proudy, ale striktně mají zakázáno jízdě pomáhat vlastní silou. Rozhodčí pečlivě dohlížejí, aby nepumpovali s plachou, nepomáhali si s kormidlem a podobně.
"I jachting má své rozhodčí Colliny. Stačí jinak otočit ramenem, a hned mi dají penaltu za nedovolené pohánění lodě," přirovnává Maier své nepřátele k známému fotbalovému sudímu. "Někteří rozdávají penalizace jako borůvky, oni snad mají plán, kolik trestů musejí rozdat. Přijde mi, že by chtěli, abychom závodili jako invalidé, jen seděli v lodi a nechali se vézt."
Penalta, či penalizace pro jachtaře znamená, že musí přerušit jízdu a dvakrát se s lodí otočit kolem vlastní osy. "Alternativní trest, otočka o 720 stupňů," cituje Maier z pravidel.
"Michal má ten dar, že mu rozhodčí dávají penalty hodně rádi," připouští předseda jachtařského svazu Karel Bauer. "Ale věřím, že se na olympiádě ukázní, aby těch Collinů nebylo moc."
"Dávám si na rozhodčí pořád velký pozor, když je mám za sebou, radši změním způsob křižování a odjedu od nich co nejdál," popisuje svoji taktiku roudnický olympionik. "Jenže oni se občas objeví z místa, kde je nikdo nečeká, rozdají tresty a odjedou na svačinu."
Se členy jury Maier válčil i před čtyřmi lety na olympijských hrách v Sydney. "S jedním rozhodčím jsem se tak pohádal, až jsem mu nakonec dal jsem tričko, ať si ho přitluče na vrata jako trofej."
Regatu v Sydney český jachtař nakonec ukončil až na devatenáctém místě, o pět pozic hůř než při své olympijské premiéře v Atlantě 1996.
"Už jsem měl vyjetou nominaci i do Barcelony, ale nakonec mě zařízli a kvůli údajnému nedostatku míst při ubytování mě nevzali," přidává Maier k rekapitulaci svých olympijských startů.
V roce 1992 byl jachting ve složité pozici a obtížně obhajoval svá místa v československé výpravě. Svazový předseda Karel Bauer se dokonce vzdal své účasti ve prospěch surfaře Patrika Hrdiny, ale Maier měl smůlu a zůstal jen jako náhradník.
"Těžce jsem to nesl, měl jsem chuť skončit, ale pak jsem se kousnul. U vody člověk přijde na jiné myšlenky, a já jsem se na dalších olympiádách dočkal," popisuje Maier.
Vybírá z dvaceti plachet
Poslední dny před odjezdem na svoji třetí olympijskou regatu tráví Maier v loděnici pečováním o závodní materiál.
"Je to taková lidová tvořivost, teď jsem například vyměnil všechny šňůry, i když ty původní byly skoro nové," popisuje. Jistě si při tom vzpomněl na Sydney, kde se mu těsně před startem první rozjížďky přetrhla šňůra u ráhna, a od prvního dne se tak potýkal s nepříjemným mankem. "Lepší je všechno připravit v klidu doma v jachťáku, než v Řecku v tom horku."
V loděnici navíc vybírá materiál pro závod. "Letos jsem to s vybavením trochu přehnal," přiznává. "Mám toho tolik, že se nemůžu rozhodnout, co vzít s sebou."
Maier má k dispozici čtyři stěžně a dvacet plachet, dříve nepředstavitelný luxus. "Změna pravidel o materiálu přinesla velký zlom, a také mnohem větší investice. Pro každý revír se teď hodí něco jiného, každý potřebuje specifický materiál ke své váze a stylu, takže si občas vybavení i měníme mezi sebou," popisuje Maier.
Do Atén cestuje autem
Jachtařský veterán bude možná jediným českým olympionikem, který nebude do dějiště her cestovat letecky. "Kam to jde, tam všude se snažím jezdit autem. Loď se mi vejde do vozu, stěžně na střechu a dlouhá jízda mi nedělá problémy," vysvětluje.
Cestou navíc plánuje jednu zastávku, která už je pro něho tradičním rituálem. "Jsem zvyklý se cestou na jih Evropy vždy zastavit na Lago di Garda a zatrénovat si tam. Už se z toho stala taková pověra, loď musí na vodu, i kdyby vůbec nefoukal vítr."
Na řecké území dorazí Maier po vodě. "Na středu mám objednaný trajekt z Ancony do Patrasu."
Při olympijských závodech by si přál, aby foukal vítr od pevniny, ne od moře. "Je nám to bližší, víc se to podobá našim vnitrozemským podmínkám."
Když všechno půjde dobře, věří si, že by mohl skončit do desátého místa. "Olympiáda je pro mě závod s velkým Z, ale životní drama z toho nedělám," říká.
A na co se nejvíc těší? "Až bude dvaadvacátého, já nasednu do auta a pojedu domů."
 Hvězdy české jachtařské reprezentace Michael Maier a Lenka Šmídová. |
