Čtyři dny poté ho srazil ze schodů zápasnický chvat s výkřikem: "Ty už sem nikdy nelez."
Tak si představuje odlišný pohled na věc Karel Engel. Žádný bezduchý bodyguard, ale místopředseda Klubu českých olympioniků, účastník her v Mnichově 1972.
Stížnost na vedení mise české výpravy vyvolala jen chabou odpověď: Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ani náznak omluvy, když už emoce a pivní pěna zatemnily mozek.
Nejde o osoby, ale o instituce, jež reprezentují. Česká olympijská vlajka má špinavou skvrnu.
|
Co Zdeněk Janda napsal: |
|
POZNÁMKA
(vyšlo 19.8.2004 v deníku Sport) |
|
Pieta spolu s pitkou?
Jsou zprávy, které když člověk slyší, je mu úzko. Smrt Ivana Hlinky je přesně takovým případem. Když se navíc z tragické události udělá taškařice, bolí to dvojnásob. Je zarážející, jak se s touto zdrcující novinou vyrovnali představitelé Českého olympijského výboru.
Sportovci se v dějišti olympiády spontánně vyjadřovali, jak se jich smrt legendy dotkla. Není divu. Snad nikdo si ve sportovním prostředí nedokázal získat tak všeobecný respekt.
Za Český olympijský výbor sepsal kondolenci místopředseda Josef Dovalil, jenž Hlinku výborně znal z hokejového hnutí. Večer se pak měla konat v Českém domě pietní akce. Jenže byla zrušena, protože se nesešlo dost lidí. Bylo by to nedůstojné.
Činovníci přispěchali se svérázným řešením: přeložíme to na další den. Střelec Tenk totiž soutěží ve své oblíbené disciplíně. A kdyby uspěl, večer by byla hojná účast. A při příležitosti oslavy se uskuteční i pieta.
Spojit veselici, při níž bafuňáři a sponzoři popíjejí zadarmo pivo, se smuteční akcí? Jak to vůbec někdo mohl myslet vážně?
Tenk nakonec neuspěl. Pitka se nekonala. Ani pieta. Naštěstí, chtělo by se říct. I když trapasu se nakonec olympijští činovníci stejně nevyhnuli. Na Hlinku si totiž s půllitrem v ruce zavzpomínali při včerejších stříbrných oslavách střelkyně Hykové.
Hlinka si takovou frašku nezasloužil. Nevyžehlí to ani fakt, že před domem den visela česká vlajka na půl žerdi. |
|
