Ze které disciplíny jste měl největší obavy?
Bál jsem se tyče, protože jsem ji poslední dobou neskákal nijak dobře. Na tréninku těsně před olympiádou jsem se dokonce napíchl na tyč a už jsem neskočil. Ale naštěstí mi celý závod vyšel dobře, žádnou disciplínu jsem nepokazil.
Kdy jste začal věřit, že získáte zlato?
Asi to bylo jasné už po oštěpu, možná dokonce po tyči, ale říkal jsem si, že se vždycky může něco stát. Definitivně jsem tedy uvěřil až kolo před koncem patnáctistovky.
Jak vám bylo při závěrečném běhu na 1500 metrů?
Krušno. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě, a tak jsem si hlavně hlídal Karpova a Claye. V prvním kole jsem chtěl trochu přidat, ale pak jsem si řekl, že radši nebudu riskovat. Možná jsem to měl udělat, běžel bych rychleji a asi bych se dostal přes 8900 bodů. Ale moc se tím netrápím, na to se tady nehraje, tady šlo o první místo a o medaili.
Už jste si užíval, že si běžíte pro zlato?
To při běhu nejde, záleželo mi na výkonu, chtěl jsem se dostat přes těch 8900 bodů. Vítězství jsem si užil teprve potom, když jsem protnul cíl. Přemýšlel jsem, jak jsem moc unavený, jestli si mám lehnout. Zjistil jsem, že jo, tak jsem si lehnul. Ale štěstí z vítězného závodu bylo daleko větší, takže jsem rychle zase vstal a hledal manželku s trenérem, tátu a další známé.
Stihli jste si s manželkou něco říct?
Už ani nevím, spíš jsme si spolu zaslzeli. Sešli tribunou úplně dolů, aby mi mohli dát vlajku, ale až k dráze je nepustili, tak jsem jim šel naproti.
Všiml jste si, kolik bylo v hledišti českých vlajek?
Vlajky jsem vnímal během celého závodu. Je fantastické, že sem přijede tolik lidí a všichni mi fandí. Hrozně moc si toho vážím a děkuji za to. Doufám, že fanoušci budou jezdit častěji.
Jak dlouhé bylo čekání na olympijský úspěch?
Já se zase tak dlouho nenačekal. Přece jen jsem do toho vlítnul až v sedmadevadesátém roce, kdy jsem právě tady v Aténách poprvé startoval na mistrovství světa. A opravdu dobrý závod jsem šel až v roce 1999.
Kdy jste si poprvé v životě řekl: já vyhraju olympiádu?
Určitě už v době, kdy jsem začal s atletikou. Ale to jsem nemyslel tak úplně vážně, každý to někdo řekne. Ani v nejlepším snu by mě nenapadlo, že to jednou bude pravda.
A kdy jste si to řekl vážně?
Když jsem se začal zlepšovat. Po stříbru v Sydney jsem věděl, že za čtyři roky bych měl být těsně pod vrcholem, který ale příjde až v Pekingu. I tak jsem si strašně přál, aby už Atény byly moje. Jen jsem nerad četl, že si prý jedu pro zlato. To se neříká.
Dosáhl jste na vrchol, máte pocit, že už byste mohl skončit?
Nechci ještě končit! Chybí mi spousta věcí, pořád mám co dokazovat. Jsem rád, že jsem prodal to na co jsem měl a to nejdůležitější v atletice jsem si splnil. Ale jsou tady další výzvy, určitě je to mistrovství světa.
Za zlatou medaili dostanete milionem korun. Jak s nimi naložíte?
Jednak ho zdaním dvaceti procenty, takže to bude osm set tisíc, a ty použiju ho na barák, který peníze snadno pohltí.
Máte představu, co se teď bude kolem vás dít?
Neskutečně se těším, až odjedu na dovolenou, a tam se kolem mě bude motat syn Štěpán. Jestli se ptáte na veřejnosti zájem o moji osobu, tak víte, že si na to moc nepotrpím. Nechám to na Železňákovi, který bude mít čtvrté zlato a bude o něho daleko větší zájem než o mě.
Kam zamíříte na dovolenou?
S rodinama trenéra Kupky, maséra Křížka a mého kamaráda Urbana pojedeme do Tuniska. Už to máme zamluveno hodně dlouho.
V průběhu závodu jste říkal, že jste nezvykle nervozní. Už to z vás spadlo?
Už ano, ale bylo to hrozný. Nebyl jsem uvolněnejý klepal jsem se. Olympiáda je všude kam se podíváš. Tepovku jsem měl od začátku desetiboje snad přes dvěstě a neskutečně mě to vysávalo.
Čím to?
Když nemáte formu, jako třeba já minulý rok, tak jste sice nervozní, ale ne tak hrozně. Ale já už teď na lize cítil obrovskou formu. Možná větší než teď. Cítil jsem velkou příležitost a zároveň jsem věděl, že mě čeká nejtěžší závod v kariéře. Na startu bylo čtyřicet lidí a to člověku nepřidá. Je to šílený, všechno trvá strašně dlouho. Na výšce jsem byl úplně "cantare" a už mě volali na čtvrtku.
Po ní jste vypadal hodně unaveně...
Čtvrtka, ta byla strašná. Myslel jsem, že snad upadnu do bezvědomí. Viděl jsem jen tunel a svojí dráhu. Chtěl jsem doběhnout a bylo jedno jak.
Dá se na takové průtahy nějak reagovat?
Když jsem viděl po prvním dnu jak to chodí, říkal jsem si, že musím rozhodnout do patnáctistovky. Jsem moc rád, že se to povedlo.
Jaký byl večer po prvním dnu?
Těžký. Na masáž jsem se dostal až někdy v jedenáct hodin a spát se šlo asi ve čtvrt na jednu. Po tak náročném dnu, nic moc. Těžší to bylo o to víc, že jsem nic nezkazil a neměl se na co vymlouvat. Spal jsem sice jen pět hodin, ale docela dobře.
Co dobrého jste si dal k večeři?
S jídlem je to při závodech těžké. Nejíte, přitom máte hlad a když už jíst můžete, tak se vám chce zvracet. Ale ve vesnici dělají super těstoviny, takže jsem si je dal a docela do mě zajely.
Překvapili vás něčím vaši soupeři?
Určitě. Clay má super skóre, překonal americký rekord. A skvěle šel i Karpov. Říkal jsem, že medaile budou hodně vysoko, ale netušil jsem, že to bude až taková pravda.
Co si pamatujete ze Změlíkova vítězství v olympijském desetiboji v Barceloně?
Tehdy jsem začínal s atletikou a Změlíkovo zlato bylo obrovským úspěchem. Dobře si pamatuju fotografie v novinách, kde byl s českou vlajkou.
Někteří vaši kolegové zahazovali po skončení závodu do hlediště tretry. Nepřemýšlel jste o tom také?
Kdepak. Tyhle tretry se mnou půjdou asi celý život, ty zažily všechny medailové úspěchy. Cítím se v nich skvěle, jsou vyloženě pro delší běhy. Mám je, tuším, od mistrovství světa v Lisabonu. A pořád drží. I když já těch patnáctistovek a kiláků moc neněhám.
A co až se rozpadnou?
Tak to už se asi rozpadnu taky...
Schováváte si nějaké předměty připomínající vaše starty na velkých závodech?
Ani ne, já si na ty relikvie moc nepotrpím. Někdy mě to ale až zamrzí, ta sbírka by mohla být docela zajímavá.
Určitě jste si nechal závod nahrát. Bude si ho často pouštět?
Tak určitě si ho někdy pustím, ale možná spíš až budu starší a nostalgicky si u toho zapláču. Ale "skladuju" si všechny závody a určitě pro mě bude zajímavé, podívat se s odstupem času, co jsem dělal blbě. Zatím to ale spíš pouštím malýmu, kterého to baví. A pak si skáče do dálky na koberci, což je velká legrace.
Často říkáte, že slavení pro vás není. Neuděláte po životním výsledku výjimku?
Dnes udělám výjimku a... půjdu spát. Ne vážně. Netuším co bude, čeká na mě spousta kamarádů. Musím určitě otevřít nějaké šampáňo, tedy až ho koupím. Žádné jsem pochopitelně do Atén nevezl, abych něco nezakřiknul.
