To vzal čas. Dnes je tam, kde chtěl být. Za to, že vytrval a nevzdal se do posledního okamžiku, dokud mu zbývala ještě nějaká naděje, byl bohatě odměněn. Štěpán Janáček, tyčkař, pojede na olympiádu do Sydney.
Celou sezonu marně usiloval o olympijský limit a prožil si trpkou chvíli, kdy se zdálo, že je všechno ztraceno. V den, kdy uplynul termín určený atletickým svazem pro jeho splnění, Janáček v závodě na Slavii třikrát shodil laťku v požadované výšce 570 centimetrů. Tenkrát se procházel stadionem, kde nebyli téměř žádní diváci, a mnul si oči. "Byl jsem hodně zdrcený.
Měl jsem zprávy, že se divoké karty udělovat nebudou. Přišlo mi, že zbývala hodně malá šance," vzpomínal Janáček. Tu neděli se však v beznaději nezdržel víc než několik desítek vteřin. Když uplynuly, začal spekulovat, co dál. Ještě přece musela být nějaká naděje. "Co takhle vyzkoušet to za dva dny v Jablonci ještě jednou?" nadhodil tehdy. Ta věta se mohla zdát bláhovou.
Termín skončil, poslední hektické týdny, kdy se Janáček spolu s dalšími českými tyčkaři plahočil od závodu k závodu, jen aby dostál svému olympijskému předsevzetí, přišly nazmar.
Jenomže pět dní nato se Janáček v Lisabonu na druhý pokus přenesl přes výšku 572 centimetrů. Dva dílky nad limit, jenom jeden pod úrovní národního rekordu. Pořád neměl nic jisté, nicméně minulé pondělí plénum Českého olympijského výboru schválilo jeho nominaci.
"Byl to poslední závod, kdy to mohlo vyjít. Skákal jsem s vypětím sil, dostal jsem ze sebe všechno." Byla to jediná možnost. Tyčkař čerpal sílu z dávných tréninků. Dlouho mu nezbývalo než jezdit od závodu k závodu, forma už mohla vydržet jen pár dní. A najednou se mu to podařilo.
Ne doma, kde měl spoustu možností i času. Ale na druhém konci Evropy. "Doma mi chyběl pocit závodění. Byli tam kamarádi a všem nám šlo o limit. To není pravá rivalita," vysvětluje Janáček. "Venku chci zaříznout všechny, kteří jsou na ploše." Skočil 572 centimetrů z posledních sil a na měkké tyči. V záloze má ještě tvrdší, na které se teoreticky dá skákat ještě mnohem výš.
Je hubený, sám cítí, že by potřeboval nabrat aspoň dvě kila. "Proti ostatním tyčkařům si připadám jako pavouk. Je to asi stresem. Bylo hodně závodů za sebou a člověk se pořád hecoval. Při tyčce člověk potřebuje síly, jako když chce odtlačit náklaďák."
Právě jistá fyzická křehkost stojí za tím, že se z Janáčka stal tyčkař. Ještě před čtyřmi lety byl velice nadějným desetibojařem. "Ten nápor na organismus byl obrovský. Nebyl jsem dost zpevněný kolem trupu a vyhřezla mi ploténka." Rok kvůli tomu odpočíval a atletika mu chyběla. Ve škole psal eseje, jak se s tím vyrovnával. Po návratu změnil obor. "Nejsem typ trojskokana, který vydrží všechno. Baví mě makat, ale člověk to musí dělat rozumně."
