Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 24. října 2017 Nina

Jágr mi může klidně tykat, říká předseda vlády Fischer

Předseda vlády České republiky Jan Fischer (vpravo) sledoval se svou manželkou závod boulařek. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

15 2010
Nejprve premiér Jan Fischer po příchodu do Českého olympijského domu ve Vancouveru vtipkoval: "Mou nejoblíbenější a vlastně jedinou sportovní disciplínou je chození po pražských kavárnách." Pak pokračoval: "Rozhovor o sportu? Tak to bude dřina!"

Ale vzápětí se rozpovídal o gymnastice, fotbalu, sportovcích, kterým přiletěl na hry fandit, i o své fyzické podobě s hokejovým koučem Vladimírem Růžičkou.

Kdo si vlastně jako první všiml toho, že vypadáte jako reprezentační trenér?
Cestou z Prahy mi to v letadle někdo říkal. Možná je to pravda... Tak prima.

Měl jste během letu čas promluvit si s hokejisty?
Krátce. Znáte to, letadlo je při tak dlouhé cestě jako spací vůz. Skoro všichni jsme spali. Ale měli jsme hodinovou pauzu při mezipřistání v Keflavíku. To jsem si mohl trochu popovídat s Jaroslavem Jágrem a panem Růžičkou.

Jaromírem Jágrem, pane premiére.
Pardon, s Jaromírem. Vidíte, jaký jsem nesportovec.

O čem jste se bavili?
O ruském hokeji. Vyprávěl zajímavé věci. Jak to tam chodí a tak.

Tykal vám? On totiž tyká všem.
Já vám nevím. Ale mně by to vůbec nevadilo. Od lidí, co jsou venku, mi to připadá přirozené.

Vážně jste se sportu vždy vyhýbal?
Zamlada jsem se mu docela věnoval. Teď to asi vypadá divně, ale hrál jsem slušně fotbal, třeba za školu. Nastoupil jsem tam, kde bylo potřeba, v útoku, v obraně. Chodil jsem taky cvičit na Slavoj Vyšehrad.

Takže třeba výmyk jste uměl?
Dneska bych ho už nezvládl, ale dřív jo. To by mě do Slavoje ani nevzali, kdybych ho neuměl.

Jste pyšný na nějaký svůj výkon? Běh? Výstup? Skok?
Byl jsem vděčný za každý gól, který jsem vstřelil. A na škole jsem skákal do výšky asi 140 centimetrů. Tehdy ještě stredlem. To už bych si teď nedovedl ani představit.

Jsou mezi vašimi kolegy matematiky nějací sportovní fanatici?
Ono se to nevylučuje. Samozřejmě, že nejčastější spojení je matematika a šachy. Já sám je hraju docela rád, i když nejsem žádný šampion. To můj nejstarší syn hraje výborně, podstatně líp než já.

Co vlastně vaše děti? Vedl jste je ke sportu?
(chvíli přemýšlí) Napřed musím přejít tu řadu šesti dětí. Některé mám svoje, některé jsem získal jako válečnou kořist, když jsem se podruhé oženil. Nikdo z nich není závodní sportovec, ale manželčiny děti třeba výborně lyžují.

Kdy vy jste naposledy sportoval?
Než jsem si před Vánocemi 1996 ošklivě zlomil kotník.

Jak se vám to stalo? Při sportu?
Ale kdeže, úplně obyčejně jsem kousek od baráku uklouzl na náledí a přisedl si nohu. Do té doby jsem běhal na lyžích a docela mi to šlo. Pak už mi zbyla jen turistika. A v tom mém posledním angažmá je to se sportem fakt mizérie. Nikdy jsem se nenaučil hrát golf. A co mě nejvíc mrzí, neumím ani tenis. Ten se mi strašně líbí. Rád se na něj dívám.

Jdete se někdy podívat na nějaký zápas nebo na závody?
Chodíval jsem na fotbal a náruživě fandil Spartě. Teď už bych nešel. Když vidím, co se na stadionech děje.

Co přesně máte na mysli?
Chování diváků mě otravuje. Člověk se tam bojí vzít dítě. Můj nejstarší syn byl ohromný fanoušek, ale deptala ho vulgarita, projevy neonacismu. Jako kluka mě přitom táta bral na zápasy každý týden. To už byl u nás skoro rituál. Jakmile jsem vyrostl, abych viděl přes to žbrdlení, chodil jsem pravidelně.

Měl jste tehdy nějaké oblíbence?
Samozřejmě, Andreje Kvašňáka. A vlastně celý sparťanský útok, ten byl v 60. letech famózní: Mráz, Kvašňák, Mašek, Vrána.

A komu přejete dneska?
Nesmírně fandím Sáblíkové. Rád se dívám na krasobruslení. Škoda, že pan Verner nedávno marodil, to mi bylo líto. Obdivuju schopnost se zvednout, když se vám nedaří, když o vás píšou to nebo ono.

Dostanete se při čtení novin nebo při televizních zprávách ke sportu?
V televizi se k němu sem tam propracuju, to ještě umím. V novinách je to horší. Než projdu všemi těmi hrůzami na předních stranách, tak noviny zase zavřu.

Jak jste třeba prožíval finiš lyžařky Kateřiny Neumannové za zlatem na minulé olympiádě?
Velice intenzivně. To mi pořád jde!

Křičíte třeba v takových chvílích?
Při individuálních sportech míň, ale při hokeji určitě.

Jaká je vaše statistická prognóza počtu českých medailí ve Vancouveru?
Pánové, jen ne prognózy! Já bych to určitě zakřikl a pak by se na mě všichni zlobili. Ať jich je co nejvíc.

Myslíte, že by hokejové zlato mohlo zvednout náladu ve společnosti, jako se to před 12 lety povedlo Haškovi a spol.? Nagano na pár měsíců utnulo blbou náladu, vzpomínáte?
A víte, že mi to tehdejší dobu vážně připomnělo? Před Naganem to v naší zemi taky nevypadalo příliš valně a ani hokejisté tam neodjížděli s velkými nadějemi. A skončilo to zlatem. Moc bych si přál, aby se tehdejší euforie vrátila a aspoň na chvíli se zapomnělo na problémy. Bylo by to krásné, kdyby se to znovu povedlo, co říkáte? Ale pak už se přiblíží předvolební kvas a v něm nám asi žádná medaile nepomůže.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze