Další jeho "svěřenka", trojnásobná olympijská šampionka Kati Wilhelmová, vybojovala bronz s německou štafetou biatlonistek.
A kvarteto žen USA, u nichž má Garabík svůj hlavní pracovní kontrakt, dojelo v téže štafetě sedmnácté.
Když k týmu USA předloni přišel, neuměl anglicky nic. "Ale život tě naučí," říká. Dnes se nejen domluví, zároveň v americké buňce stále častěji zní i čeština. Větu, kterou na mě s rozpustilým úsměvem vypálí jeden z biatlonistů USA, ale reprodukovat nemohu, není po 22. hodině.
"To je Lovell Bailey, přítel Zdenky Vejnarové. Něco se přiučil," směje se Garabík.
Třikrát jste byl na hrách sportovcem, teď jste poprvé servismanem. Je to práce, která vás naplňuje?
Už když jsem závodil, testoval jsem si sám lyže na pocit. Teď namažu jednu lyži takovou, druhou makovou, každou jiným voskem, a pozoruju na sněhu, jak se chovají. Nejsem jen zavřený v buňce. To se mi zamlouvá.
Ale v buňce jste především. Kolik párů lyží tam za den připravíte?
Tak patnáct. Před závodem dvě hodiny mažeme a škrábeme, potom dvě hodiny testujeme a vybíráme. Vrátím se, namažu závodní vosky, jdu na trať k vysílačce. Po závodě vymyju závodní lyže, vyčistím testovací, připravím všechno na druhý den. Je toho dost. Ale není to jednotvárné. Z jednotvárné práce bych se zbláznil.
Kolik je vás celkem v týmu?
Čtyři servisáci, ale s lyžemi pomáhají i trenéři, fyzioterapeut a chlapík, který nám dělá struktury. Mažeš, lyžuješ, mažeš, lyžuješ. Zajímavé je, že jediným Američanem v realizačním týmu biatlonistů USA je náš americký doktor. Jinak jsou to Švéd, Ital, Němci – a já.
Možná není divu, ve Spojených státech je biatlon na spodních příčkách žebříčku popularity sportů. Mrzí vás to?
Já to tak neberu, většina lidí kolem mě jsou Němci a ti biatlonu rozumějí nejvíc. Dostal jsem se do dobré společnosti. Hlavně díky Andymu, našemu servisákovi, který je zároveň i přítelem Kati Wilhelmové. Pro ni taky mažeme. Andy má mraky známých, vezu se s ním ve vlaku těch nejlepších servismanů. Když jiný tým testuje cosi nového, Andy to ví a za chvíli už to má taky. Ať už jde o prášky, skluznice, ruční strukturovače, jakékoliv novinky.
Jde tedy i v biatlonu o válku technologií?
Jo. Teď přišla Rottefella s novým vázáním o 120 gramů lehčím. Zato pažby pušek se už moc nemění. O těch střelba není, je o hlavě. I když máš sebelepší pažbu, když jsi blbej v hlavě, stejně se netrefíš.
Které prášky na lyže jsou nejdražší?
Krabička zhruba za 140 eur, co vydrží tak na 10 párů lyží. Ale my ji máme za servisáckou cenu 80 eur.
Kati Wilhelmová
Vraťme se ještě ke Kati Wilhelmové. Povězte, jaká je?
Kati? Dřív jsem si myslel, že Němky jsou namyšlené, ale ona je v pohodě. Pomáhám jí i s výběrem lyží před závodem.
Německo je baštou biatlonu, Wilhelmová je nejúspěšnější biatlonistkou olympijské historie, doma velká celebrita. Co to pro ni znamená?
Že i když s ní v Německu před závodem testuju lyže, neslyším vlastního slova, protože všichni diváci kolem trati na ni o překot hulákají. Tam je populární jak blázen. Tady je klid. Tady spíš lidi hulákají: Hele, tým USA. Amerika je jim blíž.
Nemůže Wilhelmovou ta popularita jednou semlít, otrávit?
Kdepak. Není už rozklepaný nováček. Německé biatlonistky si na slávu zvykají od juniorek.
Když jí v závodě jedou lyže, přijde pak za vámi a poděkuje?
Ona děkovat nemusí, já mám ve smlouvě, že Kati pomáhám. Pobavíme se o těch lyžích. Jen když je po závodě naštvaná, nechám ji v klidu. Když se v hromaďáku netrefila, počkal jsem až do olympijské vesnice, tam jsem ji vzal kolem ramen a povídám: Co se stalo, jaké byly lyže? Ona na to: Lyže exkluzivní, ale zamlžily se mi při ležce kontaktní čočky, špatně jsem na ni viděla.
Sám jste součástí olympiád už 16 let, jako mladíček jste debutoval v Lillehammeru 1994. Jak se od té doby zimní hry změnily?
Lillehammer byl nejvíc pro sportovce. Od Nagana jsou olympiády víc a víc komerční. Salt Lake City, to byla samá bezpečnostní omezení. Tady jsou sice taky, ale nemají je domyšlená. Vím o několika biatlonistech, kteří pronesli do vesnice mraky nábojů.
Jen v Turíně 2006 jste na hrách chyběl. Na to období asi rád nevzpomínáte, že?
Tehdy byl můj rozchod s biatlonem a se svazem šprajc ze všech stran. Zrušili mi i komentování pro Českou televizi. On nikdo nemá rád, když o něm řeknete, že je blbej.
Pak jste si hledal práci a najednou se ozvali Američané?
Rok trvalo, než jsem si něco našel. Magda Rezlerová (česká biatlonistka) tehdy poslala e-mail své americké kamarádce a za měsíc mi přišel kontakt na Berndta Eisenbuchlera, šéfa týmu USA. V létě jsme se s Berndtem sešli, vzal mě. Snad jsou se mnou spokojeni. Někteří lidi tu neumí spravit ani zásuvku, já klidně rozeberu žehličku, spravím to i to a oni čučej.
Jak dlouho tenhle kočovný život chcete vydržet?
Nevím. Peníze potřebuju, půjčil jsem si na byt, dlužím jich spoustu. Přes léto nemám práci, to je zlé. Tohle je džob jen na listopad až březen.
