Nevěděla jsem totiž ani zbla o Kateřině, Petrovi, střelbě, vzduchovce. Rychle jsem si v práci našla aspoň pár informací, ale o moc moudřejší jsem nebyla. Novinářské začátky byly zkrátka plné velkých výzev.
A pak jsem na letišti potkala veselou holku s nakažlivým úsměvem, ještě mladší, než jsem já. Na hlavě měla přitom od sestry zlatou papírovou korunku. Cest za ní bylo od té doby mnoho.
Střelecká princezna postupně rostla v královnu. Vyhrávala další a další závody. Mistrovství Evropy, Světový pohár. Bronzová medaile z her v Aténách byla pěkně těžká, mohla jsem si sáhnout.
Na samém začátku jsem to ještě netušila, ale před šesti lety jsem na letišti potkala dívku s názory srovnanými v hlavě, ochotnou, milou. Ohromně talentovanou.
. Olympijský deníkZvláštní zpravodajka MF DNES Barbora Žehanová píše z Pekingu |
Dnes je Kateřina vdaná, zkušenější o životní trable. Je olympijskou vítězkou. Ale zůstává milou holkou s úsměvem a jiskřičkami v očích. Otevřela mi cestu do nového světa.
Ke střelbě, která na dálku vypadá tak lehce, ale snadná není. Dá-li osud, jednou budu svým dětem pyšně vyprávět, jak jsem si zastřílela s olympijskou vítězkou, která mě nacpala do svého sportovního vybavení a učila mě, kterak na to.
Ukázala mi, jak je v závodním oblečení vedro, proč ze střelby bolí záda a ruce, jak unavený je pak mozek, který nutí oči najít maličký terč, zklidňuje tep, zahání pro střelbu nepřístojné myšlenky a rozhoduje, kdy zmáčknout spoušť.
Přesto mám jen matnou představu, jak asi Kateřině bylo v sobotu, po olympijském vítězství. Ve tváři měla vepsanou únavu. A pak ohromnou radost, zase ten svůj úsměv.
Kolega mi potom říkal: "Ty máš ale štěstí. Tvoje první olympiáda, první závod a hned zlato." Ještě že jsem tehdy na letiště jela. Děkuju, Kateřino.
