Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 17. října 2017 Hedvika

Rio neolympijské. Proč jej nemít rád a proč se do něj lehce zamilovat

10 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Zápisky z dějiště olympiády, avšak mimo olympijské stadiony: brzy jsem pochopil, proč tohle město mnozí nesnášejí, a zároveň jsem se zařadil mezi jeho obdivovatele. Ač jsem se původně nejvíc bál o peněženku, Rio de Janeiro mi už za pár dní málem ukradlo srdce.

Kristus Spasitel jako by už se na všechno to olympijské třeštění nemohl dívat a celý se schoval do husté mlhy. Aspoň že se pokladní zachovala ryze křesťansky a sama se vzdala vstupného: „Radím vám, abyste přišli jindy. Neuvidíte ani sochu, ani město.“

Fotogalerie

Přiletěl jsem do Ria a byl to den jako stvořený pro špatný zážitek: v Brazílii pršelo, foukalo, do toho pár dní před startem letních her neustálé fronty, organizační chaos a v oficiálních směnárnách na letišti takové kurzy, že proti tomu pražští taxikáři provozují charitu.

Jenže pak jsem vyjel na Cukrovou homoli - a byla to nepopsatelná krása. Atlantik zas a znovu obrušoval útesy divokých ostrůvků, vzadu svítil zlatý srpek pláže Copacabana, pode mnou marína plná jachet a jiné pláže, Flamengo a Botafogo, na hustě zelených svazích cvrlikaly cikády.

S velkou pravděpodobností se tu neodehraje nejlepší olympiáda dějin, řeší se jedna potenciální obtíž za druhou. Tohle město ale stejně žádnou olympiádu nepotřebuje. Rio nebude mít roli kulis pro hry; to spíš ony budou kulisou pro Rio.

Džungle uprostřed zdí

I taxikář Paolo, který nás po Riu vozil skoro dvě hodiny, měl jasno. „Olympiádu nemám rád. Je strašně drahá,“ líčil lámanou angličtinou. Skoro dostáváte pocit, že to budou tři týdny na draka: útraty, trable se znečištěnou vodou, nekončící zácpy, zika... Jenže ono obecně platí, že hry jsou krásné hlavně díky sportovním výkonům, jinak přinášejí spíš potíže.

Bývávají sterilní, přeorganizované (to tedy v Riu zatím nehrozí), stereotypní.

Říct však něco podobného o aktuálním hostitelském městě, to abyste si za trest namočili obličej do špinavých vod zátoky Guanabara.

Rio je buď, anebo - stačí vám několik dní mimo „olympijskou bublinu“. Je všechno, jen ne fádní. Některé okamžiky jsou úchvatné i špatnému počasí navzdory, jako když místní kopce zahalí mlžné čepice, pod nimi se tyčí palmy a vypadá to jako někde v Africe.

Lednová řeka - tedy doslovný překlad jména Rio de Janeiro - je obdivuhodný mix. Kulaté homole s bujným tropickým porostem, skvělé pláže či fauna a flóra, kterou obstarává obří park Tijuca, o němž Paolo hrdě říkal: „Tohle je naše džungle uprostřed městských zdí.“

Dobrovolníci se snaží a jsou ochotní. Místní čili „cariocas“ projíždějícímu autobusu novinářů vesele zamávají z okna nebo na něj ukazují „viktorky“; jen tak, pro radost. I při mizerném počasí pár odvážlivců od koupání či surfování neodradily ani červené vlajky varující před silnými proudy.

Na pláži Ipanema klusal v dešti osamělý běžec v plavkách, ale jakmile se Rio rozsvítilo, skoro přes davy lidí nešlo vidět písek. Po téhle pobřežní trase jezdí mnohé novinářské autobusové linky a i přes úmorné čekání se čím dál častěji přistihuju nad tím, jak nad tou nádherou kroutím hlavou.

Na Copacabaně je písek měkký jako peří a překvapivě čistý. Míjíte jednu síť za druhou, aby bylo jasné, že volejbal nejlépe patří zrovna sem; taky se tu hraje plážový fotbal či tenis. Nejkrásněji vypadá pláž Sao Lorenzo, ohraničená jednou z mohutných skal - a hned za ní začíná obří favela Rocinha.

Při brzce ranní cestě na veslařské závody Rio chvíli spalo a pak vyšlo slunce: na Ipanemě se masy Atlantiku transformovaly v třímetrové vlny a svítání je halilo do oparu jako závoj nevěstu.

Fotbal je srdcovka, olympiáda ne

Aréna pro „beach“ je přímo na Copacabaně, od sochy Božího Syna zase lze spatřit jezero Rodrigo de Freitas a na něm jako miniaturní nitky dráhy pro veslaře a rychlostní kanoisty. Ale jinak je olympiáda - jako tradičně - hlavně na místech, kde šlo hodně stavět a rozšiřovat.

A je to dobře.

Neolympijské Rio má totiž svou magii. Jiskry od svářečů směřují na prosklenou stěnu autobusové zastávky, na níž netečně sedí lidé. Pánové leští matná skla plážových barů. Klučina si při červené stoupne na přechodu na několik palet, před auty žongluje s tenisáky, a když naskočí zelená, dá si pauzu.

Ve vzduchu krásně voní oceán, taky často cítíte všudypřítomné opékané maso či grilované plody moře. Ale nebylo by to Rio, aby se vám po chvíli k nosu nedostal zápach ulice, odpadu.

U zastávky metra Cinelandia stojí několik parků, socha Mahátmy Gándhího a krásné koloniální budovy. Taky známé Escadaria Selarón, schodiště vyzdobené Chilanem Jorge Selarónem všemi barvami světa jako jeho pocta Brazílii. Zároveň už v okolí vidíte více bezdomovců a cítíte více podezíravých pohledů. Hodně syrové je Rio i u centra jachtařů v Marina da Glória nebo na oficiálním olympijském bulváru.

A co fotbal? Kdo by v Riu zapomněl na fotbal?

Ve čtvrti Botafogo má stejnojmenný klub vyznávající černou a bílou na dlouhé zdi svou „graffiti síň slávy“ s podobiznami hvězd vyvedenými právě v těchto barvách; nechybí třeba Clarence Seedorf. Taxikář Paolo zase nedá dopustit na své Flamengo.

RIO JSOU BARVY. Pět olympijských kruhů je prostě málo, tohle město nabízí...

RIO JSOU BARVY. Pět olympijských kruhů je prostě málo, tohle město nabízí mnohem více vizuálních symbolů. Jako třeba slavné mozaikovité schodiště Escadaria Selarón.

A hlavně na Rio jako takové. Někdy nebylo třeba mluvit, jen přibrzďoval svého renaulta a ukazoval - na opici v koruně stromů, na dechberoucí výhledy, na studené prameny deroucí se ze skal Tijucy.

Jistě, správně by měl ukazovat i na to, že odpočívající policisté mají vedle jména na košili vyšitou i krevní skupinu; ozbrojené násilí tu bují úplně jinak, než jak to známe v Evropě. Dále jsou tu skutečně otřesné zácpy, jako kdyby celé město někdo zazátkoval špuntem. A pochopitelně bída favel, zvlášť ty na severu města drásají na duši.

To všechno je pravda, přesto platí, že ač jsem se původně nejvíc bál o peněženku, Rio mi už za pár dní málem ukradlo srdce. Pochopil jsem ty, kteří mu nikdy nepřijdou na chuť- a zároveň se zařadil do zástupu jiných, co se do města postupně zamilovávají.

A mimochodem, Kristus Spasitel se nakonec ukázal i v onom mizerném dni. Z mlhy se vynořil ve chvíli, kdy jsme jej z Tijucy mohli vidět zdálky, zezadu. Rozpažoval své obří ruce a Paolo se v tu chvíli usmíval ještě spokojeněji než předtím.

Na sto problémů se v Riu objeví sto a jeden zázrak.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze