Právě o něj se totiž ostravský silák tehdy vsadil se svým trenérem Antonínem Drešlem. „Získáš zlato,“ tvrdil před olympijskou soutěží Drešl. „Kdepak. Mám proti sobě příliš silné protivníky,“ namítal skromně Zdražila.
Spletl se, o svetr přišel. Zdražila v největší soutěži svého života přemohl všechny slavné soupeře, svou nejistotu i světový rekord. Došlo k tomu tak: vrcholí přetahovaná se Sovětem Kurencovem.
Před posledním pokusem 23letého Čecha se musí upravovat činka, její tyč se totiž při zápolení dvou svalnatých Herkulů ohnula. Opraveno. Zdražila se zhluboka nadechne. Vzápětí nad hlavu zdvihá břemeno těžké 177,5 kilogramu. Takovou váhu ještě nikdo nezkrotil.
Jen si to představte. Tolik váží třeba motorka. Musí to udržet, musí! Ty tři povinné vteřiny se vlečou jako let mezi Prahou a Tokiem. Jako směna na šachtě, ve které se Zdražila daleko odsud také něco nalopotil. Konečně.
Činka padá k zemi a Československo se na tokijské olympiádě raduje z dalšího úspěchu. Díky chlapíkovi, který se pro vzpírání rozhodl až poté, co si ho všiml ve filmu o olympiádě v Melbourne. Nebýt téhle návštěvy kina, byl by z něj třeba cyklista. Nestalo se. Naštěstí.
Místo toho jej mnoho let poté vyhlásí nejlepším českým vzpěračem 20. století. Hlavně kvůli té medaili z Japonska, kterou má doma. Nicméně doby aktivního sportování mu teď připomíná ještě něco.
Bohužel. Bývalý šampion má velké problémy s pohyblivostí, bolí ho páteř a klouby, chodí o berlích. „Tělo ho moc neposlouchá,“ přitakává historik Českého olympijského výboru František Kolář. „Jen nevím, jestli víc kvůli vzpírání, nebo kvůli havířině.“
Ne vždycky měla dřina zlatý odlesk. Ne vždycky se po ní hrála hymna, tleskalo se. Tohle Hans Zdražila poznal zatraceně dobře.
