V osmnácti se stal juniorským mistrem světa i Evropy, díky čemuž se o rok později podíval i na olympiádu v Aténách. Tehdy kvůli defektu nedokončil. „Ale ta atmosféra mě pohltila,“ vzpomíná na rok 2004.
Od té doby ušel kus cesty. V prvním roce mezi elitou absolvoval své druhé hry v Pekingu. Vstup do dospělé kategorie však neměl raketový, dojel osmnáctý. „Na Čínu ale vzpomínám rád, Peking byl obrovský a my jsme trénovali u Velké čínské zdi,“ pamatuje si.
V roce 2011 přišla průlomová sezona, ve které vyhrál, co mohl. Vládl Světovému poháru, stal se mistrem světa i Evropy a těšil se na olympijskou sezonu. Ta se ale stala noční můrou. Byl zraněný, trápily ho defekty, na mistrovství Evropy dojel pátý.
V Londýně si ale všechno vynahradil.
Co se od té doby změnilo?
Kromě té medaile, kterou mám doma, nic zásadního.
Vážně? I motivaci máte stejnou?
Tu určitě, stejně jako chuť závodit. Po Londýně možná přišel určitý útlum, měl jsem v programu hodně mimozávodních aktivit, což bylo z hlediska chuti do závodění horší. Teď je to ale zase na té správné úrovni, na které by to mělo být.
Co vám zlatá medaile z Londýna dala?
Spoustu příležitostí potkat se se zajímavými lidmi, dostat se na místa, kam bych se normálně nedostal. Otevřela mi spoustu dveří. Na druhou stranu jsem přišel o určité soukromí. S úspěchem je spojena spousta sponzorských aktivit, a to může sportovce vyčerpat a dohnat. Jde jenom o to, jak se s tím poperete a co si z toho vezmete.
VZPOMÍNKY ZŮSTANOU. Nejslavnější chvíle kariéry Jaroslava Kulhavého: v poslední den londýnské olympiády sice v závěru závodu padl na zem vyčerpáním, ale pak se mohl zakousnout do nejcennější medaile, jakou může sportovec získat. V Riu bude zlato obhajovat.
Je možné čtyři roky mezi Londýnem a Riem popsat jedním slovem?
Asi ne, za tu dobu se toho stalo tolik...
Zkuste to.
Nemůžu říct, jestli to bylo super, nebo že to byl průser. Spousta věcí se povedla, některé méně. Ale beru ty čtyři roky pozitivně.
Po Londýně jste se stal mistrem světa v maratonu, ale medaile z cross country se vám až do letoška na světových šampionátech vyhýbala. Udělal byste něco jinak?
Samozřejmě, ale spoustu věcí člověk neovlivní. Měl jsem úžasný rok 2011, kdy jsem vyhrával, kde jsem mohl. Ale to bylo výjimečné, všechno se musí sejít, aby se něco takového povedlo. V letech po olympiádě už jsem tolik štěstí neměl. Byl jsem zraněný, měl jsem i technické problémy. A vlastně i letos je to podobné, v posledních závodech jsem na tom byl skvěle, ale přišly defekty a zase mě to ve výsledku srazilo dolů.
Hraje zlatá olympijská medaile stále roli při vyjednávání o nové smlouvě?
Určitě. Když už si jednou takhle vytvoříte jméno, jste zapsaný v podvědomí lidí a z marketingového hlediska jste zajímavý. To neplatí až tak u mistrovství světa, v tom je olympiáda jiná.
Dá se říct, že jste klidnější než před čtyřmi lety?
To asi jsem. I přes zranění se příprava relativně povedla, mám stříbro ze světového šampionátu, forma je určitě lepší než před čtyřmi lety.
Ale tehdy vás také provázela zranění a smůla.
Přesně tak. V závodech, ve kterých jsem si chtěl potvrdit výkonnost, mi to nevyšlo, až pak na olympiádě. Jenže dneska už pro mě olympijská medaile není jediná věc na světě. Olympiádu už jsem vyhrál, nejsem pod tlakem. Ale motivace uspět je úplně stejná jako před Londýnem.
Říkáte, že jste si to potvrdil, takže cítíte olympijskou formu?
Řekl bych že jo. Ale nedá se o tom mluvit jako o nějaké zvláštní formě. Člověk se možná zaměří na detaily, snaží se tomu i v přípravě dát víc, ale přesto je to podobné jako u mistrovství světa. Je důležité nepropadnout tomu, že je to olympiáda.
Během čtyř let jste si prožil spoustu zranění. Zlomil jste si prst, čéšku, žebro, letos zase ruku. Měl jste kvůli všem neduhům během těch čtyř let myšlenky na konec kariéry?
(přemýšlí) Když jsem si letos zlomil ruku, přemýšlel jsem, co budu dělat po sezoně, jestli neskončím nebo cokoliv. Ale pak přišla nabídka od firmy STRABAG, hned jsme se dohodli, což pro mě v tu dobu byla nová motivace, že je o mě pořád zájem. A rozhodl se, že budu dál závodit. I když zatím nevím, v jakém týmu, to budu řešit až po olympiádě.
A kdyby nabídka vašeho sponzora nepřišla?
Pořád bych to řešil až po Riu. Určitě bych před olympiádou neřekl, že po ní končím.
Může se stát, že podepíšete smlouvu s někým jiným než se Specializedem?
I to je možné. Rád bych samozřejmě prodloužil, ale nevím, jakou bude mít Specialized strategii do příštích let. Jednání probíhají, ale máme i kontakty na jiné týmy.
Nedá mi to se nezeptat. Když jste po Londýně zvažoval co dál, hodně reálná byla i silniční kariéra. Je to stále téma?
Aktuálně ne, téma to bude v případě, že prodloužím se stávajícím týmem. Pak bychom mohli udělat něco podobného jako Nino Schurter, který hostoval v Orice a jel závody Kolem Romandie a Kolem Švýcarska. Kdyby se taková šance naskytla, moc by mě to lákalo. Ale je to složité, na těchto prestižních závodech je v takových týmech tlačenice. Nicméně je to reálnější varianta, než že bych si po sezoně hledal vyloženě silniční tým.
Jaroslav Kulhavý na mistrovství republiky v cross country na horských kolech
Kdybyste prodloužil u Specialezedu, mohl byste to zkusit v Boře, o které se v souvislosti s vaším továrním týmem mluví.
Ta varianta tady je, ale záleží i na sportovních ředitelích. Někdo řekne, že je to úplná blbost, a někomu se to může líbit a ten prostor mi poskytne.
I obhajoba olympijského zlata by vám v tomhle snu mohla pomoct.
Samozřejmě, pro ty týmy i pro sponzora by to bylo zajímavější. Podívejte se na Petera Sagana na bikách. Je to trochu kuriozita, zajímavost pro lidi okolo.
Pokud byste tu příležitost dostal a v některém ze závodů se prosadil, uvažoval byste v jedenatřiceti o úplném přechodu na silnici?
To netuším, ale podle mě by mi silnice seděla víc než cross country, které je o dost rychlejší. Na dlouhých distancích, ať už je to maraton nebo závod Cape Epic, se cítím komfortně, a to se na ty závody nepřipravuji. I proto bych si silnici rád vyzkoušel a třeba se jí věnoval víc.
Jste v kontaktu s nějakým prvodivizním týmem?
Nejsem v kontaktu s žádným silničním týmem. Vážně záleží, s kým se mi povede podepsat smlouvu. Můžu to zkusit u Treku, Cannondaleu, Bianchi, protože de facto každý bikový tým má i silniční podporu.
OLYMPIJSKÝ TEST. Loni v říjnu si Jaroslav Kulhavý vyzkoušel brazilskou tra|ť v Riu. Do cíle nedojel.
Zpátky k olympiádě. Těšil jste se víc do Londýna, nebo teď do Ria?
Možná i do toho Ria. Už vím, jak to na olympiádě chodí, a Rio je hezké město. Letos mám přece jenom jinou sezonu než před Londýnem, kdy se mi nedařilo a já byl nervózní. Bude to jiná olympiáda, temperamentní, možná i trochu nebezpečná. Ale my bikeři si to stejně tak neužijeme, protože závodíme až poslední den.
No právě, jaké to je, závodit poslední den na olympiádě?
Zvláštní. Třeba v Londýně jsme nebydleli v olympijské vesnici, ale v hotelu u trati, takže na člověka úplně nedolehne olympijská atmosféra se vším všudy, což taky není ideální, protože si tu olympiádu neužijete. Jakmile dojedete svůj závod a můžete začít slavit, všechno kolem se už balí. Večer je akorát závěrečný ceremoniál a je konec.
Mluvíte o bydlení, letos jste během světového šampionátu v Novém Městě bydlel mimo reprezentační tým. Plánujete v Riu něco podobného?
Do Brazílie pojedu deset dní před závodem kvůli aklimatizaci. Ty první dny budu bydlet kousek od pobřeží, kde už máme vyzkoušené i místo na trénování. Bude to výhoda, protože budu moct trénovat neomezeně. Až se otevře trať a začnou oficiální tréninky, přesunu se do olympijské vesnice, kde bude lepší spojení. Nechci trávit každý den tři hodiny v autě.
Těšíte se do olympijské vesnice?
Jasně, člověka to vždycky zajímá. Ale zároveň mám trochu strach, protože už si všichni budou užívat konec olympiády, což může být před závodem nepříjemné.
Máte v plánu se jít podívat i na nějaký sport?
Kdyby to šlo a já bych měl volný den, rád bych se podíval na něco z atletiky nebo na tenis. Ale zatím to neplánuju. Žádný sportovec, který jede na olympiádě o medaili, si nedovolí cokoliv podcenit, věnovat se koníčkům, zábavě.
TŘI KRÁLOVÉ. Mistr světa Nino Schurter, druhý Jaroslav Kulhavý a bronzový Julien Absalon. Rozdělí si tahle trojice medaile i v Riu?
Letošní sezonu jste začal ne zrovna ideálně zlomenou rukou.
Bylo to pro mě druhé zranění během tří let před začátkem sezony, když jsem měl fakt skvěle odtrénováno, všechno vypadalo perfektně. Tohle pak člověku sebere půl roku práce, musíte začínat znovu, je to demotivující.
Jak je těžké najít rovnováhu mezi „dotrénováním“ dvouměsíčního manka a regenerací?
Hrozně těžké. Naštěstí jsem neměl zlomenou nohu jako před třemi roky, kdy to byl úplný extrém. Po čtrnácti dnech jsem mohl začít točit nohama, což bylo dobré. Díky Emilu Bolkovi (biochemik) jsme měli výsledky krve, podle kterých jsme se řídili. Zjistili jsme třeba, že testy, které jsem měl před odletem na Kypr, kde jsem si zlomil ruku, tak jsem měl i dva měsíce po zranění. Tam jsem viděl, kolik času jsem ztratil.
Přesto jste se dokázal vrátit zpět do fantastické formy a v Novém Městě jste po pěti letech vybojoval medaili na mistrovství světa. Jak moc vás ale bude zlomená ruka v Riu limitovat?
Snad ne moc. Bylo by to jiné, kdybych se mohl celou dobu připravovat. Jasně, mohl bych se přetrénovat, ale pořád bych měl o dva měsíce navíc a neměl bych to tak rozházené. Aktuálně cítím problém hlavně v technice, stále jsem se do toho nedostal. Nechci říct, že jezdím pomalu z kopce, ale věděl jsem, že nemůžu spadnout, abych si něco neudělal. Když pojedu deset závodů stoprocentně z kopce, hlava se to naučí. Aktuálně se tam ale teprve posouvám.
Jenže těch deset závodů do Ria nestihnete.
To určitě ne, nevím, jestli se dostanu z osmdesáti procent na sto nebo na pětadevadesát, takhle to asi ani nejde měřit. Ale věřím, že to bude v pohodě, nebo to nahradím něčím jiným. Ten závod ale stejně může ovlivnit x dalších věcí, můžou přijít defekty, pády. Všichni se mě ptají, jestli vyhraju. Kdybych běžel stovku, tak řeknu, že vyhraju, nebo pokazím start, tam jsou jen dvě možnosti. Ale u nás je těch faktorů víc, což je na bikách nepříjemné. Velké závody často rozhodují technické problémy.
Jaroslav Kulhavý (vlevo) a Nino Schurter na trati závodu mistrovství světa v Novém Městě na Moravě.
Mluvíte o sjezdech. Jaké jsou ty v Riu? Podobné jako v Novém Městě?
Jsou jiné, jezdí se přes kameny, v písku, bude to spíš takové „skákací“, což by mi nemělo vadit, protože ruka už by měla být uzdravená. Potřebuju odstranit disbalance, protože když najedete do sjezdu o 10 centimetrů jinak, než byste chtěl, je zle. Když to vyladím, budu znovu patřit mezi nejrychlejší ve sjezdech i v technice, aktuálně ztrácím třeba deset vteřin na kolo, což je minuta celkově. Sice si to několikrát docvaknu, ale jsou to ušetřené síly, které pak mohou rozhodovat. S fyzičkou jsem spokojený. Ujíždět Absalonovi ve výjezdech a jezdit je srovnatelně s Schurterem, to mě i dřív trošku bolelo.
Maxime Marotte tvrdí, že trať v Riu je hodně podobná té v londýnské, což by vám mělo vyhovovat.
Může to tak být, i průběh závodu by mohl být podobný, ne? (usměje se).
Švýcar Schurter, Francouz Absalon a Čech Kulhavý, tři hvězdy cross country. Bude olympijský závod právě o vás třech?
Nino (Schurter) je možná trochu odskočený, ale neřekl bych, že o moc. Na posledním Světovém poháru v Lenzerheide bych s ním jel o dost vyrovnanější závod než v Novém Městě. Ale pak přišel defekt a zklamání. On i Absalon samozřejmě ještě půjdou s formou nahoru, může se objevit i Fontana nebo Marotte. Anebo přijde pád po startu a všechno bude úplně jinak.
