"Jsme dobří, byli jsme tam nejdýl," zubil se Martin Koukal, finišmen medailového kvarteta, když spolu se svými parťáky vyskočil na pódium jako první. "Něco úžasného," juchal Martin Jakš.
Po jejich pravici stáli Norové, nejvyšší stupínek obsadil tým ze Švédska.
Na krku českých hrdinů se houpaly naleštěné bronzové kotouče. "Je těžká," ukazoval Jakš svoji placku. "Je jako vlna na moři," básnil zase Jiří Magál.
Od závodu s příchutí cenných kovů do slavnostního ceremoniálu uteklo celých šest hodin. Za tu dobu navzdory časovému posunu od domova se úspěšné partě dostalo řady pochval.
"Ty zprávy ani nestačím číst," ťukal si Magál na mobilní telefon. "Já jich dostal snad šedesát," dodal Koukal. "Pak jsem měl celou dobu čekání na dopingovou kontrolu a cestou do vesnice co dělat."
Bronzový tým ve Vancouveru zopakoval stejný olympijský úspěch, kterého před dvaadvaceti lety v Calgary dosáhla parta Korunka, Benc, Nyč a Švanda.
"Já bych si jen přál, aby čekání na naše nástupce bylo kratší, než těch dvaadvacet let," zasnil se Koukal.
"Dobrý by byly jen čtyři roky," díval se Jakš do budoucnosti v Soči. "To se ale budem muset snažit my, abychom s tebou ještě udrželi krok," uvědomoval si 31letý bronzový finišmen.
Lukáš Bauer se ve středu znovu vrátil tam, kde už stál po volné patnáctce. "Sice je to stejná medaile, ale tentokrát je to týmový úspěch, po kterém jsem moc toužil. Byl jsem naměkko," přiznal. "Je to můj splněnej sen a jsem rád, že se to podařilo zrovna na Matesův svátek," vzpomínal na syna.
