Uprostřed liduprázdného Olympijského parku mě ve čtvrtek odpoledne zastavila dobrovolnice. S perfektním anglickým přízvukem na mě vychrlila: "Mohla bych vám nějak pomoct?"
Ta otázka mě překvapila.
Moje odpověď byla negativní. Neměla mi čím pomoct, směr i cíl své cesty jsem znala a v tu chvíli nic nepotřebovala.
"Tak hezký den," rozloučila se. A lehce posmutněle tam stála dál.
Začátek se blíží, proletělo mi hlavou.
A Soči se mění.
Ne, problémy opravdu mávnutím kouzelného proutku neodezněly. Pořád jsou jich desítky.
Nedostavěné hotely zůstávají nadále nedostavěné. Nedodělané pokoje nadále postrádají drobnosti typu ovladač od klimatizace. Topení ještě všude nefunguje.
Jazyková bariéra mezi rusky mluvícími domácími a zbytkem světa přetrvává.
Jenže proč tak brutální hysterie z několika posledních dnů?
Víc než oprávněná mi přijde - laciná.
Nepopírám, že se Rusům nepovedlo připravit začátek her na jedničku. A že při pohledu na vybetonované svahy skřípu zuby. Uvědomuju si, že život v načančané olympijské bublině je značně odlišný od tvrdé ruské reality.
Možná i pod vlivem skutečnosti, že mě osobně ani kolegů z mého nejbližšího okolí se žádný problém bytostně nedotkl, mám tendenci spíš ocenit ruskou snahu nedostatky za každou cenu zlepšit. (Když už to nestihli za předchozích sedm let.)
Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že ve snaze uniknout všudypřítomnému kritickému pohledu úporně vyhlížím začátek prvních soutěží.
Jenže jejich konce se bojím.
Dějiště letošních her je známo sedm let. Od kongresu MOV v Guatemale 2007, kde Soči zvolili za dějiště, se obecné reakce, spíš tiše znějící napříč sportovním světem, nezměnily ani za mák: Může to být průšvih, tušilo se. Bude to průšvih, říkali škarohlídové.
Plýtvání penězi, rozsáhlá korupce, homofobní zákony, zásahy do přírody a Putinův politický diktát spojený s vojenskými manévry coby bonus. Všechno se to tušilo/vědělo i před sedmi lety. Přesto členové pléna Mezinárodního olympijského výboru zvedli ruku pro známé přímořské letovisko poseté palmami.
I proto mě napadá, že víc než kritika by možná měla - a hlasitě - zaznít otázka: Nebyla to tehdy v Guatemale chyba?
Já vím, ve světě sportovního byznysu hodně naivní představa...
