Zdá se to nedávno, že? A zase je tu olympijská sezona.
(hraje údiv) Fakt? Už teď?
| 10 nadějí MF DNES pro ZOH v Turíně 2006 |
Když se vás ptají na turínskou obhajobu, každému říkáte: Olympiáda je pro mě stejný závod jako Světový pohár. Nechtěl byste už nechat té hry? Když vy tomu pořád nechcete věřit.
A není snad? Stejní soupeři, stejní rozhodčí, stejné můstky. Jen ten humbuk předtím a potom je jiný. Kanaďan Omischl, náš mistr světa, si chce těsně před turínským závodem zaletět do Madridu na golf, aby ho ten tlak nezahltil.
A co vy? Rozdáte si to s ním?
Nikdy! On je v golfu hodně dobrej, já mizernej. Radši přicestuju do Turína až pár dnů po zahájení her.
Ten humbuk má i svá pozitiva. Díky němu jste v Salt Lake City takříkajíc "provařil" svůj obličej.
Já ne, provařila ho média.
Ale vám to nevadilo.
Samozřejmě že ne. Beru všechno to dění kolem olympiády za suprový nápad. Jsem realista, sport je pro mě i byznys. Uvědomuju si, že díky té medaili mám dneska nepřirozené výhody.
Od mobilního operátora jste pak za reklamu dostával 4 miliony korun ročně. Jste tedy bohatý člověk?
Přiměřeně. Bohatší než jiní lyžaři a chudší než Krejčíř. Ale to je těžká otázka. Já nevyměřuju bohatství majetkem, ale tím, co je v nás. Ke štěstí mi stačí pohodový život s rodinou. Nepotřebujeme plazmové obrazovky u televize a luxusní dovolené. Letos jsme jeli autem do Chorvatska.
Kde vlastně přechováváte zlato ze Salt Lake City?
Je vystavené doma v Šumperku. Ale teď ho má brácha, veze ho na výstavu o olympiádách v Lobkovickém paláci.
Napadne vás někdy, co všechno by bylo jinak, kdybyste tu medaili nezískal?
Kdyby, kdyby... Nerad odpovídám na takovou otázku. Nevím.
Asi byste potom na večírku pro celebrity nepotkal manželku Elen.
Možná. Neřeším to. Určitě bych dál skákal. Ve stanech bych na soustředění nespal. A šetřil bych, jako šetřím teď. Podřád s sebou vozím konzervy a často si s trenérem vaříme sami. Nejsem rozhazovačný, znám hodnotu peněz.
Kolikrát jste za poslední čtyři roky svůj zlatý skok viděl?
(přemýšlí) Dvacetkrát, třicetkrát. Spousta lidí mi ho poslala na cédéčku. Ale radši se dívám na jiné skoky.
Jaké?
Třeba na ty, se kterými jsem loni vyhrál závod Světového poháru v Austrálii a vytvořil světový rekord.
Protože jsou ukázkou dokonalosti?
To ne, ještě šly zatočit líp. Ale přesto mi zlepšujou náladu, je to dobrá motivace. I pro Turín.
Cítíte větší, nebo menší šanci na titul než před minulou olympiádou?
Stejnou. Ale vyhrát může patnáct lidí, stejně jako ve svěťáku. Možná i víc, spousta kluků tam zariskuje.
Představte si podobný scénář jako v Salt Lake City. Po prvním kole jste pátý, máte na vybranou. Když se pokusíte o revoluční skok s pěti vruty, můžete mít zlato, nebo ztratit všechno. Risknete to znovu?
Určitě. Neposlechl bych, kdyby mi trenér v takovou chvíli řekl: Zkus něco lehčího, bude to stačit na medaili. Jakmile se ráno rozhodnu pro pět vrutů, půjdu do nich.
Říká se, že největším uměním sportovce je odejít na vrcholu. Pokud v Turíně obhájíte zlato, uděláte to?
Tohle já neuznávám. Říká se, že Sony Schönbächler dokázal odejít na vrcholu, když vyhrál olympiádu v Lillehammeru. Jenže on dlouho předtím vyhlašoval, že to bude jeho poslední závod, protože má skákání po krk. Já jsem spíš typem Lukáše Pollerta, který tvrdí, že člověk má končit, když ho sport přestane naplňovat. Mě naplňuje pořád.
Neobáváte se, že když naopak zůstanete bez medaile, ta předchozí poněkud vybledne?
Vůbec. Sport je přece hlavně o prohrách.
V Itálii hrozí problémy s dopravou i organizací. Mohou vás zaskočit?
Nechávám to na trenérovi. Ani pořádně nevím, kdy a jak tam odlétáme. (Trenér Pavel Landa: Chtěl jsem mu všechny informace poslat, ale Alda říkal, že je nepotřebuje.)
Znáte vůbec datum vašeho olympijského závodu?
Je někde v diáři.
Dobře, tak zkusme jiné číslo. Kdo je teď z akrobatů nejstarší? Argentinec Getty, tomu je přes čtyřicet. Doskáče nejspíš až do rakve. Na ty jeho trojáky se už radši nikdo nedívá, ani jeho trenér. Ale je to fajn kluk. Právě si plní celoživotní sen: reprezentovat na olympiádě.
Určitě tušíte, kam jsem tou otázkou mířil.
Jo. Jsem mladší než on.
Bude vám 34. Existuje věk, který je pro vás hranicí?
No, dožiju se maximálně 120 let. Ale jestli to zavání otázkou, kdy skončím, tak na další olympiádě ve Vancouveru už, myslím, nebudu. Ne, nemyslím, vím to.
Starší tělo už není tak mrštné. Jak se s tím vyrovnáváte?
(obrací se na trenéra) Pavle, jak se cítíš? Řekni jim to. Já totiž ještě nejsem stařec.
(Landa: Vážně? Proč tedy na každém tréninku vykřikuješ: Jéé, tady mě bolí noha, támhle rameno? Slezeš z můstku a už koukáš, kdo by ti dal masáž.) Protože jsem objevil požitky sportu. Předtím jsem jen dřel. Ne, vážně: když se pořádně udržujete, je jedno, jestli je vám 25 nebo 35 let. Jen regenerace musí být delší.
Na jaře jste před operací bederní páteře dokonce dočasně ochrnul. Napadlo vás tehdy, že se závody je konec?
Ne. Tehdy jsem měl úplně jiné myšlenky: Jestli budu chodit. Závody i olympiáda byly proti tomu malichernosti.
V krku máte nadosmrti voperovanou titanovou destičku. Uvědomujete si to často?
Ne, necítím ji a na letišti nepípám. Když jsem nedávno letěl do Anglie, požádal jsem borce s detektorem, ať to vyzkouší. A opravdu, nic, žádné pípnutí.
Ani nejste po operaci na lyžích opatrnější?
Proč? Bedra mám v podstatě v pořádku. Jen při zavazování tkaniček se nesehnu. (Landa: To by bylo, kdybych na něj uprostřed skoku volal: Opatrně, copak nevíš, kolik ti je?) Takže do toho jdete naplno jako zamlada? Musím. Těm nejlepším nic jiného nezbývá. Jakmile začnu být opatrný, skončím.
V Salt Lake City jste si dal na dveře v olympijské vesnici cedulku Profesionální lenoch. Co si tam napíšete teď? Kdo ví. Podruhé už by to nebylo originální, co? Ale línej jsem pořád...
Poslední dobou mi navíc připadáte čím dál usedlejší. Už žádné šlehačkové bitvy a kreace s tanečnicemi v klecích. Nebo se pletu? Tyhle akce jsem nikdy neorganizoval.
A minule, když byly go-go tanečnice při pohárovém večírku ve Špindlu, jsem se držel stranou, protože tam byla spousta fotografů a já nestál o pochybnou publicitu.
Kdy naposledy jste tedy udělal opravdu bláznivou věc?
Bláznivou? Nedělám žádné bláznivé věci.
Tomu nevěřím.
Nikdy jsem nepatřil mezi takové typy. Ani tu šlehačkovou bitvu jsem po olympiádě nezačal, to byl Nick Fontaine. Pravda, sice mě potom hodili do dortu, ale bránil jsem se. Na blázniviny jsou jiní machři. Já si maximálně vyburcuju adrenalin na motorce.
V létě jsem to na motokrosovém okruhu nasmažil i do stromu. Bez následků.
V Dukle Liberec jste evidovaný jako občanský zaměstnanec. Nelákali vás do vojenské uniformy?
Stačila mi základní služba. Byl jsem požárníkem na letišti.
Co jste uhasil? Naštěstí nikde nehořelo.
Kdybyste stále nosil uniformu, šel byste do války v Iráku? Ne. Nepodporuji žádné války, připadají mi stupidní. Radši bych se vzdal uniformy. Zabíjení pro státní ideály považuji za ten nejnižší pud.
Před lety jste svůj pohodářský světový názor vyjádřil heslem Drogy, sex a rokenrol. Jaké motto vyznáváte dnes?
Nač bych chodil vyšlapanou cestičkou, když si ji můžu vyšlapat sám. Pokaždé, ve sportu i v podnikání, jsem kráčel jinými cestami než ostatní. Díky tomu mám olympijské zlato a stojí Akrobat Park ve Štítech. A věřte mi, ani v budoucnu nebudu tuctový.
|
Skokan kdysi utancoval v baletu svého trenéra Praha – Víte, že akrobatický skokan Aleš Valenta jednou málem "utancoval" svého trenéra Pavla Landu v baletu? Stalo se to na Světovém poháru v Altenmarktu v roce 1997. Balet byl tehdy ještě důležitou disciplínou akrobatického lyžování.
Na mírnějším svahu při něm lyžaři předváděli dvě minuty triky za doprovodu hudby. V roce 1992 patřil mezi ukázkové sporty olympiády v Albertville. "Byl obrovsky populární. Jenže také nejhůř poměřitelný rozhodčími, proto časem z programu vypadl," vzpomíná sedmatřicetiletý Pavel Landa, který patřil k jeho důležitým postavám. Ještě v polovině 90. let se freestylistům počítala kombinace – balet, skoky i jízda v boulích. A v Česku se říkalo: šanci máme jedině v kombinaci, jako sjezdaři. Proto Aleš Valenta také "baletil". Na mistrovství světa juniorů v La Sauzé v roce 1991 skončil Valenta líp v baletu (10.) než ve skocích (15.). V součtu s boulemi (34.) zůstal patnáctý. "Jako bývalý gymnasta byl docela ohebný. Zvládl dvojné axely přes hůlky, přemety i vruty na evropské úrovni," chválí ho Landa. "Jen ty boule už mu nešly." Potkali se na kopci, oba závodníci. "Brzy po listopadu 1989 jsem měl možná první videokameru, začal jsem ho točit a pak jsme si povídali," vypráví věrný parťák. A jak ho Valenta dostal? Před posledním závodem sezony pozdější zlatý olympionik sledoval pod svahem své kolegy. Od každého okoukal jeho typický kousek a spojil je do jedné sestavy. K tomu si sestříhal muziku z filmů s Jamesem Bondem a – uchvátil. "Byla to neskutečná show," vykládá ještě teď s nadšením Landa. "Přitom sebrat někomu jeho trik, to se nedělalo. Jenže Aleše za to večer plácali po zádech." Valenta obsadil 14. místo, specialista Landa až 18. "Odešel jsem z kopce s potupou a stal se jeho trenérem." TOMÁŠ NOHEJL |
 Akrobat Aleš Valenta. |
