Co byste udělal jako první?
Zavolal bych manželce, ať vezme malýho, sednou do letadla a přiletí za mnou.
Oslavoval byste hodně?
Asi by to bylo bouřlivé. Šli bychom do Českého domu a něco bychom popili. Ale den po mně se pere Jarda Musil, takže mu musím dělat sparinga.
Jsou to reálné sny?
Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s trenérem Zdeňkem Kasíkem. Medaile by byla nádherná, ale musíme být realisti. Všechno se bude odvíjet už od toho, jak se mi podaří shodit na požadovanou hmotnost. Důležité taky bude zvládnout první kolo a pak už se uvidí. Zkrátka doufám, že sen se může stát skutečností.
FaktaJudista Jaromír Ježek (do 73 kilogramů) se pere v pondělí 30. 7. Začíná se už v 10:30, odpoledne jsou na programu finálové zápasy. Další čeští judisté se perou až později. Jaromír Musil (do 81 kilogramů) v úterý 31. 7. a Lukáš Krpálek (do 100 kilogramů) ve čtvrtek 2. 8. |
S jakým výsledkem byste byl spokojen?
Nechci vypadnout v prvním kole jako před čtyřmi lety v Pekingu.
Proč vlastně manželka nebude přímo v Londýně?
Většinou, když se nedívá a je třeba někde na nákupu, tak mi to na turnajích vychází. Pak jí vždycky celé odpoledne volám a ona mi nezvedá telefon. Ale jestli se nebude dívat ani tentokrát, to nevím. Nějak detailně jsme se o tom nebavili.
Mrzí vás, že synovi je teprve rok a půl a nejspíš ještě nebude vnímat, jak tatínek válí na tatami?
Mám fotku, jak mě u počítače sleduje na mistrovství světa. Ale asi to opravdu ještě nevnímá. Každopádně už dokáže říct, že táta dělá judo.
Už má kimono?
No jasně. Už byl i na tatami, i když ještě pořád radši kope do míče.
Je vám pětadvacet. Nebude to vaše poslední olympiáda?
Už o Pekingu jsem si myslel, že je to moje první a zároveň poslední olympiáda. Ale je vidět, že judo asi trochu umím, když jsem se dostal i do Londýna. Pravda je, že nejsem nejmladší. Nedávno jsem se v Istanbulu pral s klukem, kterému bylo sedmnáct... To už jsem přemýšlel, jestli nejsem důchodce.
To opravdu budete v pětadvaceti patřit mezi nejstarší?
Zvlášť v těch nižších hmotnostních kategoriích moc starších kluků není. Před každým turnajem shazuju nejmíň sedm kilogramů, abych měl požadovaných třiasedmdesát. Tělo dostává hodně zabrat. Ale ve vyšších kategoriích jsou i starší kluci. Třeba ve stovce se pere Ariel Zeevi z Izraele, kterému letos bylo třicet pět. To je takový pohodář, který má všechno na háku.
Takže je to poslední olympiáda?
Uvidíme, po olympiádě bude trochu klid, tak se budu moct zamyslet nad svou budoucností.
Dá se judem dobře uživit?
Není to tak, že bych se mohl zabezpečit na celý život. Judo je malý sport. Trénuju v Sokolu Vršovice, ale platí mě centrum sportu ministerstva obrany. Až skončím se závodní kariérou, tak bych rád dělal třeba trenéra. Ale to je budoucnost a tu budu řešit až po olympiádě.
O konci přemýšlí i váš osobní trenér Zdeněk Kasík.
Ten tvrdil už před Pekingem, že skončí. A vidíte, dovedl mě na další olympiádu. Jsem za to strašně rád a jsem mu moc vděčný. Je to skvělý kouč a super člověk. Tím spíš, že teď dva ze tří českých judistů na hrách trénuje on.
Jak velký vliv má trenér Kasík na vaši sportovní kariéru?
Naprosto zásadní.
Do Pekingu jste letěl jako jedna z českých medailových nadějí, ale nakonec jste vypadl v prvním kole. Letos se o vás tolik nemluví. Která z těch rolí vám vyhovuje víc?
Rozhodně ta současná. Jsem v klidu, nic neřeším. Minule mě všichni pasovali na černého koně, který má medaili v kapse. Proto mi vyhovuje, že ta pozornost je letos nasměrována na někoho jiného a já se můžu soustředit jen sám na sebe.
Ono je to hlavně tím, že zatímco před čtyřmi lety jste letěl do Pekingu jako světová trojka, letos jste v olympijském žebříčku "až" sedmnáctý. Je tohle umístění důležité?
Zrovna kategorie do sedmdesáti tří kilogramů je specifická tím, že každý může porazit každého. Prostě chybí nějaký top favorit. Takže to, že jsem sedmnáctý, nehraje až takovou roli.
