"Naší chybou bylo, že jsme museli ten zápas vůbec hrát. Nezvládli jsme v základní skupině zápas s Běloruskem, skončili jsme poslední a sami jsme si zavinili těžký los," přiznal třiatřicetiletý hokejista.
Jakub Ficenec pochází z východních Čech, prošel juniorskými reprezentačními týmy, oblékl dres pražské Slavie a udělal i krátkou zkušenost v národním mužstvu. Zkoušel štěstí v Americe, hrál juniorskou soutěž a marně bojoval ve farmách o místo v NHL. Posledních devět let žije v Německu, kde získal občanství a prosadil se i do reprezentace.
Jakub FicenecNarodil se 11. 2. 1977 v Hradci Králové. Kariéra: |
Neříkáte si, že když už jste měli vypadnout tak brzy, ať je to s Kanadou na její domácí půdě?
Samozřejmě, že si teď můžeme říkat, že jsme vypadli s nejlepším týmem na olympiádě, ale naším cílem bylo vytvořit si pro osmifinále lepší pozici, a to se nám nepodařilo. Tím pádem pro nás turnaj moc dobře nedopadl.
Jaký dojem na vás kanadský tým udělal?
Věděli, za čím jdou, hnalo je publikum a od první minuty šli za vítězstvím. Nepřipustili překvapení.
Bude jim to stačit i na Rusko?
Je to nevyzpytatelné, pro Kanadu by mělo hovořit domácí prostředí, ale může z toho na hráče naopak být příliš velký tlak. Celý turnaj je velice vyrovnaný, mně se nejvíc líbili Američané, kteří mají dobré mladé hráče, je to kvalitní mix a proti Kanadě ukázali, jak hrají efektivně. Myslím si, že můžou porazit každého. Rusové jsou nevyzpytatelní, ti buď zahrají, nebo nezahrají...
Jak se vám hrálo v bouřlivé atmosféře před kanadským publikem?
Na zápas jsme se dobře připravili a namotivovali, takže nás to spíš povzbuzovalo. Jsme na divokou atmosféru zvyklí, i v Německu jsou velké návštěvy a fanoušci tam jsou navíc vyloženě jednostranní. Tady je vidět, že lidi hokeji rozumí a dokáží zatleskat i pěkné akci soupeře. Je to férové prostředí.
Jakub Ficenec (vlevo) bojuje se Švédem Danielem Alfredssonem
Zahrál jste si na olympijských hrách, jaké si odvezete zážitky?
Musím si to teď ještě přebrat v hlavě, protože se všechno seběhlo strašně rychle. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kdo z kádru vypadne a kdo tady zůstane. Až přijedu domů a v klidu si sednu, tak mi asi konečně dojde, že jsem se mohl zúčastnit takového sportovního svátku. Je to zážitek na celý život, krásné město... Co víc si může hokejista přát, než hrát olympijský turnaj proti nejlepším hráčům světa, a ještě v Kanadě. Převažují pozitiva, ale na druhou stranu jsme sem nejeli na výlet, jeli jsme hrát hokej a chtěli jsme něco dokázat. Naším cílem bylo čtvrtfinále, a to se nám nepovedlo.
Řekl jste: "Až přijedu domů..." Kde se cítíte být doma?
Máme to rozdělené. Ještě nejmíň na dva roky mám práci v Německu, kde mám dům. Bydlení máme i v Harrachově a nedávno jsem si pořídil další i v Hradci Králové, odkud pocházím. Všechno je zatím otevřené, budeme se rozhodovat kvůli synovi, kterému za dva roky začne školní docházka. Buď se s ním vrátíme domů, nebo už zůstaneme v Německu.
Jste ve Vancouveru v kontaktu s českou výpravou?
Pozdravil jsem se s maséry, se kterými jsem se znal z posledního zápasu, který jsem odehrál za českou reprezentaci, a krátce jsem se bavil s Markem Židlickým. Od devatenácti let žiju v cizině, takže tam už moc známých nemám. Paradoxně jsem se zdravil spíš s Američany, se kterými jsem hrával na farmě.
Zůstanete ve Vancouveru až do konce her?
Kdepak, ve čtvrtek letíme do Německa a už v úterý se hraje liga.
