Kanoisté i veslaři v Penrithu bojovali se silným větrem už během posledních tréninků před začátkem her, kdy byla trať dokonce i několikrát uzavřena. Jakmile však nad Sydney vzplanul olympijský oheň, situace se výrazně zlepšila. Veslaři a vodní slalomáři hladce absolvovali všechny závody a bez problémů směřovali do finiše i rychlostní kanoisté.
Až poslední den přinesl nečekaný obrat. Závodníky, kteří nad ránem přijížděli ze 40 kilometrů vzdálené olympijské vesnice, vítala pořádně zčeřená hladina. Prapory kolem trati, které každou chvíli vlály jiným směrem, jasně signalizovaly, že není vše jak má být.
Komisaři ještě před startem první disciplíny rozhodli, že celý program o hodinu odsunou, a když vítr jen zesiloval, své rozhodnutí neustále posunovali a měnili. Z původních devíti hodin na deset, na tři odpoledne, a pak zase zpět na pravé poledne. Na schůzce vedoucích týmů padaly i rezolutnější návrhy: jet večer, nebo počkat na další den.
Pojede se v poledne, a to za každou cenu, znělo údajně konečné rozhodnutí. Příroda však byla proti. Na vlnách, které čeřily hladinu, se začaly objevovat pěnivé čepice a stany kolem trati vypadaly, že každou chvíli uletí.
Kajakáři však museli na start. Cestou z loděnice si projeli trať od cíle ke startu, což bylo po větru, vyhnuli se motorové lodi, kterou zaplavila velká vlna a poslala ji ke dnu, a pak se hodlali řadit na start. To už bylo proti větru i vlnám, a snažení vodáků připománalo okamžiky před startem dostihů, když se nervózní koně nemohou srovnat do startovacího zařízení. Protivítr jim klidný příjezd mezi bójky nedovolil.
Vlny navíc poškodily časomíru, a tak se start, který měl být "za každou cenu" znovu odložil.
Trápili se diváci i závodníci. "Martin se těšil, jak si dá po závodech pořádný oběd a zapije ho pivem," poznamenal Josef Doktor, otec a trenér českého reprezentanta. Kanoista musel vzít za vděk malým občerstvením v loděnici, návštěvníci vzali útokem stánky s občerstvením, takže prodavači jako jediní měli ze zdržení prospěch.
Nudu na tribuně se nejprve snažili zahnat hlasatelé. Vyhecovali publikum k divácké vlně, a tu pak komentovali, jako by šlo o závodech. Sami si to užívali, hlásli mezičasy, a když se vlna mávajících lidí blížila k cíli, patřičně zvyšovali hlas. "Soutěž v mexických vlnách vyhrálo publikum v Penrithu časem 1:20,61, na druhém místě je Homebush Bay," oznamovali smyšlený výsledek a lidé se bavili.
Legrace rychle skončila, a znovu se donekonečna čekalo. Diváci moc nebyli o měnících se rozhodnutích jury informováni, a tak si vymysleli vlastní revoltu. Dvacet lidí naskákalo do vody a ze všech sil plavalo k protějšímu břehua to přímo na molo, kde byly připraveny stupně vítězů. Než se strážci pořádku stačili vzpamatovat, první plavec se soukal z vody, a už aplaudujícímu publiku kynul z nejvyššího stupínku. Další dva borci jej následovali na stříbrné a bronzové místo.
To už byli na nohou fotografové a kamaremani, kteří všechno s chutí zaznamenali. I pro ně bylo čekání moc dlouhé a medailový ceremoniál přinesl příjemné zpestřední. Toho opravdového se dočkali až o několik hodin později.
