Obrovskou úlevu pocítila trojskokanka Šárka Kašpárková, když třetím pokusem doplachtila do vzdálenosti 14,34 metru. „Splnila jsem si tím svůj letošní cíl, teď už beru jakékoli místo ve finálové osmičce,“ říkala rozzářená atletka.
V prvním kole skočila 14,01, ve druhém přešlápla a ve třetím se dočkala. Když jí rozhodčí naměřili devět centimetrů nad kvalifikační limit, začala skákat radostí. Nejprve se běžela obejmout s trenérem Pogányim, pak poslala prostřednictvím obří televizní obrazovky polibek i všem divákům, kteří si její radost užívali s ní. „Když jsem se tady byla včera podívat, tak se mi z obrovských tribun podlomila kolena. Diváci však byli fantastičtí, dokonce jsem od nich dostala odznáček,“ smála se.
Kašpárkové se podařilo v nejvhodnější okamžik zachránit nevydařenou sezonu. Poté, co v zimě chodila s nohou v sádře, se nedokázala přehoupnout přes 14,10 metrů. V Sydney však doskákala o 24 centimetrů dále. „Nepřijela jsem jako favoritka, a proto jsem nebylo moc nervózní,“ tvrdí. „Techniky jsem se nebála, tu mám v trénincích dobrou, ale nebyla jsem si jistá rozeběhem. Do třetího pokusu jsem dala všechno s tím, že se buď celá sezona pokazí, nebo to dopadne dobře.“ Dopadlo.
Čtvrtkařky jsou v semifinále
Po rozebězích na 400 metrů měly české běžkyně rozlišné starosti. Jitka Buriánová za sebou nechala všechny soupeřky a postup do semifinále si zajistila přímo na dráze, zatímco Hana Benešová čekala u televizní obrazovky v útrobách stadionu na výsledky dalších běhů.
„Je to forma,“ pochvalovala si jedna, druhá lamentovala: „Neběžela jsem tak, jak bych si přála.“ V semifinále však v sobotu poběží obě, Buriánová zaběhla 51,59, což byl druhý nejlepší čas ze všech, Benešová (52,85) byla osmadvacátá z 32 postupujících. „Nechala jsem si rezervu na semifinále, neběžela jsem na sto procent,“ usmívala se spokojená Jitka Buriánová, Hana Benešová byla ráda, že vůbec postoupila. „Věděla jsem, že to budu mít těžké, můj nejlepší výkon mě řadil někam kolem 35. místa. Jsem tady hlavně kvůli štafetě a byla jsem ráda, že si můžu čtvrtku vůbec zaběhnout.“
Menc bojuje s vlastní psychikou
Koulařské finále bylo plné emocí. Fin Aaltonen bojoval se zraněním, ale své si odházel, a teprve pak se nechal odvézt na vozíku, Slovák Haborák se postaral o pobavení stotisícového kotle tím, že při otočce upustil kouli na zem, Američan Nelson a další Fin Harju se předháněli nejen v dálkách, do kterých posílali náčiní, ale i v gestech, kterými se snažili co nejlépe se vybičovat ke každému pokusu. Český reprezentant Miroslav Menc vypadal, jako když do této skupiny impulsivních cvalíků ani nepatří. Pomalé pohyby, zkroušený pohled, oči bez jiskry, s tím došel jen ke třetímu místu od konce. Sám ví, že prohrál především sám se sebou.
„Nebyl jsem schopen se nastartovat, před závodem jsem si dal dvě facky, ale nic,“ hledal Menc cestu k sobě samotnému. „Jsem v olympijském finále, měl bych být na vrcholu, a přitom tam chodím jako mátoha,“ říkal zkroušeně. Prý se musí s trenérem poradit, co dál, psychologům nevěří. „Takhle to dál nejde, to by mě závodění nebavilo,“ krčí rameny.
