V Aténách 2004 coby dvacetiletá dívka získala olympijský bronz. O čtyři roky později v Pekingu vyválčila zlato a stříbro s příjmením po americkém manželovi ze střeleckého světa Mattu Emmonsovi, kterému o několik měsíců později porodila dceru Julii.
Pomalu se Kateřina Emmons chystá na třetí olympijský start, rolí favoritky a tíhou očekávání se však nestresuje. "Snažím se to brát jako pozitivum, zasloužila jsem si tu pozici," říká osmadvacetiletá střelkyně. "Být favorit je fajn, jen to nesmí dojít do stadia: Tak já tam teď jdu vyhrát. Musím si zachovat zdravý rozum."
Jak? Kdo vás drží při zemi?
Nikoho nepotřebuju, to zvládnu sama. Vím, že medaile z minulosti mi žádnou další nepřinesou. Medaile je jen odměna za výkon. Pokud jej nepředvedu...
V čem se nejvíc změnila střelba od vaší první olympijské medaile v Aténách 2004?
Rozšířila se špička. Závodnic, které můžou postoupit do finále velkých soutěží, je mnohem víc. A změnil se systém závodů, v jehož průběhu hlasatel oznamuje průběžný stav.
Informační prázdno, kdy jste se výsledek závodu dozvěděla až po poslední ráně, vám vyhovovalo víc?
Nejde to přesně říct a ani to nijak neřeším. Nový systém je malinko rozptylující, člověk se na to musí připravit a přiznávám, že jsem byla proti němu. Hlášení totiž probíhají pouze v angličtině bez ohledu na to, v jaké zemi závody probíhají. Jelikož tu novinku zaváděli právě kvůli divákům, trochu se to míjí účinkem, ne?
Vám nevyhovuje, že na monitoru před sebou můžete sledovat průběžný vývoj?
Nesleduju to. Na velkých závodech se na monitor nikdy nedívám. Někdy, občas kouknu při menších závodech, kde nejsem tolik nervózní. Ale nic víc.
Olympijskému bronzu v Aténách 2004 jako by nechtěla věřit, medaile z Pekingu 2008 už ukazovala hrdě.
Co se za posledních osm let změnilo u Kateřiny Emmons-střelkyně?
Věci měním hrozně nerada, takže toho moc není. Vzduchovku mám už dvanáct let stejnou... Akorát střelecké oblečení mám nově ušité. To staré už opotřebením trochu ztratilo funkčnost.
A jak se změnila nejlepší česká střelkyně?
Lidsky doufám nijak! Snad jsem pořád stejná. Ale tolik se toho stalo. Jsem starší, mám malou dcerku a na spoustu věcí se dívám jinýma očima než jako dvacetiletý člověk, který nic nezažil.
Trenéra máte staronového, opět vás vede otec Petr.
Ale já nikdy nebyla úplně bez něj, z mého pohledu žádná změna neproběhla. Jenom oficiálně tatínek jako můj trenér nefiguroval, protože působí v Austrálii. Ale pořád jsme byli v kontaktu, konzultovali. I proto jsem chtěla, aby měl hlavní slovo v rozhodování, co a jak dělat, kde závodit. On na to má nejlepší čich.
Také zdravotní problémy vám s lety přibyly, trápila vás kyčel.
Únava materiálu... Je to hlavně kvůli volnějším vazům, pořádně nedrží mé tělo. Ale hodně cvičím a asi budu častěji chodit k Pavlu Kolářovi na jeho novou kliniku. Vždycky se jeho cviky naučím, ale po čase jako by mi to už nešlo. Tak občas potřebuju zajít na doučování.
Největší změnu jste prožila v soukromí. Vdala jste se, máte dceru. Pořád ještě platí vaše aténská věta: U nás doma se pořád bavíme o střelbě?
Kdepak! Vůbec. Doma už řešíme opravdu jenom detaily, které si nestihneme říct na střelnici.
Kateřina a Matthew Emmonsovi
S Mattem jste překonali náročné období, kdy manželovi diagnostikovali zákeřný nádor. Jak moc vás takové životní zkoušky posilují pro sportovní život?
Nevím. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale sport... Já ho vždycky brala jako něco pěkného, svého koníčka. Vždycky jsem si nechávala otevřená zadní vrátka, vždyť sportovní kariéra u nikoho netrvá navěky. Tyhle zkušenosti vám spíš dodají nový pohled do toho opravdového života, na spoustu věcí nahlížíte jinak. I na sport.
Zpátky k pozitivům. V Aténách jste získala olympijský bronz. Na co z řeckých her vzpomínáte nejvíce?
Mimo střelby? Na tu obrovskou jídelnu! V životě jsme nic takového neviděli. A navíc jsme v ní potkávali nejlepší sportovce planety. Třeba čínského basketbalistu Jao Minga.
Zatímco v Aténách jste byla nenápadnou medailistkou, v Pekingu patřil váš manželský příběh s Mattem k symbolům her.
Člověk by musel být hodně necitelný, aby si nevšiml pozornosti čínských fanoušků. Bylo to milé. Už jsem byla považována za favoritku, ale nevadilo mi to. Byla jsem připravená. Povedlo se.
V Číně jste s manželem bydleli společně v českém domě v olympijské vesnici. Zopakujete si podobný model také v Londýně?
Tentokrát budeme bydlet každý se svým týmem. Nechceme to lámat přes koleno, přece jenom to je menší komplikace. Navíc Matt už se těší, že stráví víc času se svými přáteli.
S dcerou Julií
Kde bude v průběhu olympijských her vaše tříletá dcera Julinka?
Ve svém malém ráji, na chatě s mojí maminkou a sestrou. Ona odloučení snáší vcelku dobře, i když už se začíná vyptávat, kde je táta, kam jel.
Střelnici v Londýně jste si na rozdíl od spousty soupeřek ještě nevyzkoušela. Je to handicap?
Žádný. Mám video, to mi stačí. Vím, že tam nebude žádný velký problém. Na akci, jako jsou olympijské hry, to přece musí být jedno z nejlepších sportovišť. Už jsem zažila různé střelnice, jsem zvyklá. A olympiáda je závod jako každý jiný, je to jenom otázka psychicky.
V Aténách jste závodila jako mladá dívka, v Pekingu jako vdaná paní v očekávání, jaký přívlastek by se hodil pro Londýn?
Maminka. Šťastná žena. I když - žena? Když to o sobě slyším, říkám si: To snad ne, vždyť se tak ještě necítím. Některé věci se ani za osm let moc nezměnily.
