V sobotu, den po příletu na hry, se Kateřina Emmons přepnula do olympijského módu. "Od rána jsem najednou v hlavě cítila, že jsem připravená. Že to začíná." Od rána dodržovala rituály, které uplatní i před bojem o medaile.
Kdysi se tak přepínala na každý, sebeobyčejnější závod. "Ale když už střílíte tolik let jako já, je to psychicky vysilující," přiznává. "Letos byla moje hlava takhle připravená jen třikrát: na Evropu, na Světový pohár v Miláně a teď. A pokaždé to zatím dopadlo dobře."
Trávíme premiérový tréninkový den v Londýně s obhájkyní titulu z Pekingu a první českou medailovou nadějí. Už 28. července ji čeká klání ve vzduchovce. Den, kdy se tu seznamuje s dosud neznámým sportovištěm, je však pro ni důležitější než pro mnohé jiné olympioniky. Ne, nejde o vnější dojem z haly, kterou popisuje slovy: "Je jak od ufonů." Jde o to, co čeká uvnitř.
Barva pozadí, intenzita světel, výška stropu, teplota či umístění terčů, to vše se v každé hale drobně liší. "Pravidla povolují u terčů toleranci v zavěšení plus minus deset centimetrů," líčí šéf týmu Vladimír Šaňák.
"Všechny detaily si co nejdřív musí zafixovat v mysli. Aby pak při závodě minimalizovala rušivé vlivy."
Pozitivní první dojem pomáhá. Emmons ho má. "Líbí se mi ten umělý trávník před terči," ukazuje. A osvětlení?
"Nádherné. Ideální teplé žluté světlo. Terče nejsou přesvětlené jako v Německu při bundeslize, kde od toho bolí oči."
Na rozdíl od pekingské zděné megahaly je ta londýnská jen provizorní konstrukcí, pokrytou bílou plachtou s "ufonskými" otvory. Vytápěná není. "Ráno při kvalifikaci tu může být i 10 stupňů," uvažuje Emmons. "Ale v takové teplotě jsem už taky střílela. Trochu se pak chvěju, ale jak se soustředím, zahřeju tím i tělo."
Rozepsat si u organizátorů tréninky na nejbližších pět dnů, tak zní její první úkol.
"Nedávej si na stejný den vzduchovku i malorážku, jo? Ať máš v hlavě čisto," nabádá otec Petr Kůrka, už opět její kouč, ačkoliv v soupravě australské reprezentace.
"Šestkrát jsem byl na olympiádě v bundě s nápisem Czech. A teď ji nemám. Zvláštní pocit," zamyslí se. Svoji Kateřinu přibral k pěti svěřencům od protinožců, tréninky jim objednává vedle sebe. "Pojď, někoho ti představím," vybízí dceru a třese si rukou s Kierenem Perkinsem, plaveckou legendou a mentorem australského týmu.
"Ale Katka se svojí povahou mentora nepotřebuje. Ta spíš může dělat mentora ostatním," zasměje se otec. Dcera zatím z tašky, vážící 27 kilogramů, tahá střeleckou výstroj a na stavu širokém 120 centimetrů si hledá ideální postoj.
"Stát tam a usilovně se soustředit hodinu a čtvrt je hrozně vysilující," říká. "Jakmile poznám, že soustředění klesá, nesmím vystřelit, musím si dopřát odpočinek a celý proces nastartovat znovu."
Tak přerušila svoji kvalifikaci před čtyřmi lety v Pekingu. "Podobně vypjaté to asi bude i tady." Jistě, občas zavrávorá. Ale pozici při střelbě jí otec prakticky neopravuje. "Ve vzduchovce už je lepší než já," tvrdí.
"Já jsem hlavně od toho, abych tu zmanažoval Kaččin čas." Kůrka tento proces přirovnává k vaření polévky. "Do té při vaření přidáváte to a to, aby měla šmak. Podobně tady ladíte poslední týden před závodem."
Chvíli ji pozoruje, načež vyrazí na vedlejší venkovní střelnici, kde bude dcera při svém druhém závodě na hrách zápolit s malorážkou. Po návratu sděluje Šaňákovi: "V půl jedenácté tam sahá stín až k hraně terčů. To je průšvih." Pravidla stín na terčích zakazují. "Musí to nějak opravit."
Emmons má po 40 ranách se vzduchovkou na kontě 397 bodů ze 400 možných, na první trénink zdařilá bilance. Přesto po poslední ráně do desítky brblá. "Strhla jsem ji, s takovou nekončím." Vypálí ještě jednou, takřka dokonale. Teprve teď je ochotná balit.
Vše jí poslední dobou vychází, doma i ve sportu. Snad až příliš, dumá Kůrka. "Doufám, že se něco pokazí. Nemám rád, když je všechno v ideálu. To pak u toho spí, protože si myslí, že to půjde samo."
V Aténách 2004 si zapomněla v hotelu přibalit na závody spodní oblečení, narychlo sháněli náhražku. V Pekingu 2008 se jí na trénincích rozbila puška, měnili ji.
Pokaždé z toho byla medaile.
"Však ona zase něco zapomene nebo rozbije. Ještě si s ní užijeme," říká Kůrka.
