Přihodilo se to loni v Číně - jako ukázka, co všechno může freestyle snowboarding bohužel také obnášet. Vojáčková se při skoku „rozsekala“ tak, že si vůbec nic nepamatovala. Regulérní amnézie.
Ale že by ji to snad mělo odradit?
„Ne! To ne,“ má jasno. „Lidé kolem mě mi pomohli dostat se zpět, podpořili mě. K našemu sportu pády a úrazy patří. Asi to pro mě stejně nebyl úraz poslední; bez zranění by to nešlo.“
Svědčil o tom třeba monokl pod levým okem, který si přivodila v neděli, den před kvalifikací.
„To jsem se jenom dneska špatně namalovala,“ žertovala. „Stalo se to v tréninku. Ani jsem zase tak špatně nespadla, ale dala jsem si o obličej. A takhle hezky se mi to vybarvilo.“
Zvenčí to vypadá málem jako popud ke změně sportu. Jenže dělat na „prkně“ salta a další frajeřiny je zároveň tuze návyková záležitost. „Je to riskantní sport, ale miluju to. Ten adrenalin. To mě žene dopředu,“ říkala Vojáčková, která v kvalifikaci obsadila až poslední 26. místo.
Přesto byla vděčná, že vůbec mohla jet. I přes vážné zranění se dlouho držela na posledním místě nominačního žebříčku - jenže pak Jižní Korea jakožto hostitelská země na její místo nominovala svoji závodnici.
Přišla tak o úvodní disciplínu slopestyle, kvůli zranění jiné ze závodnic však nakonec do Pchjongčchangu letěla doslova „last minute“.
„A dostala jsem se aspoň na Big Air. Stát na tomhle místě pro mě strašně moc znamená; zvlášť po tom, čím jsem si prošla. Je to hrozně motivační do budoucna,“ vyprávěla.
Přestože trik pro první skok neměla stoprocentně natrénovaný, odhodlala se. V sympatickém gestu: všechno, nebo nic.
„Jsem na sebe hrdá, že jsem do toho vůbec šla, pokusila se o to. Celou dobu jsem tu bojovala s rychlostí, jednou jsem byla delší, pak kratší. Je to motivace jezdit, jezdit, jezdit. Trénovat. Díky možnostem, co teď v Česku máme, si můžu plnit svůj sen,“ líčila. „Vždy se snažím trik odjet, i přes mrtvoly. Nechci se válet jen tak.“
On totiž za olympijskou premiéru i nějaký ten monokl stojí.
