Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 20. října 2017 Vendelín

Kde začaly olympijské cesty?

10 2006
Praha - Někdy stačí opravdu málo k tomu, aby začala kariéra budoucího olympionika.

Snowboardovou kariéru Michala Novotného ovlivnil nedostatek sněhu.

Sáňkařka Markéta Jeriová na začátku zaskakovala v soutěži družstev. A u saní už zůstala.

Jak tomu bylo u dalších českých olympioniků?

Bylo málo sněhu. Tak začal jezdit na snowboardu

Jednou na horách napadne méně sněhu. Stane se. Taková celkem bezvýznamná záležitost zahájila snowboardovou sportovní dráhu Michala Novotného, který Česko na olympiádě v Turíně reprezentuje ve snowboardcrossu.

PRAHA

Rodák z Prahy a bývalý nadějný lyžař se přitom na "prkno" postavil poprvé až v osmnácti letech. Zásluhu na tom má Ivan Přibyl, jeden z průkopníků českého snowboardingu.

V Peci pod Sněžkou, kam jezdíval Novotný trénovat, zrovna bylo méně sněhu než obvykle. "A tak Ivan Michala a další přesvědčil, ať zkusí snowboard," vzpomíná Novotného otec Jan. Ten svého potomka původně vedl jako lyžařský trenér. "Závodil za Sokol Nusle, to je takový rodinný klub," popisuje.

Bývalý velmi dobrý lyžař se však v rodině následovníka nakonec nedočkal. Michalovi totiž snowboard učaroval. A hlavně v něm spolu s kamarády z oddílu začal sbírat úspěchy. "Vlítli mezi branky a vítězili. Měli dobrou průpravu z lyží," těší Jana Novotného.

I když jako bývalý lyžař ví, že krkolomné pády k takovým sportům čas od času patří, nikdy to není příjemný pohled. "Sport, který si Michal vybral, není pro rodiče úplně nejlepší," říká s úsměvem. Jeho synovi se však těžší úrazy naštěstí vyhýbají. "Měl občas zraněná ramena, kotníky. Lyžoval jsem, vím, jak to chodí."

V nejbližších dnech jej čeká mnohem příjemnější obrázek. Vždyť jeho potomek má před sebou svátek všech sportovců, olympijské hry v Turíně. "Nikdy mě nenapadlo, že bych se na ně mohl dostat," říká Michal Novotný. "Ale já jsem tomu věřil," opáčí s úsměvem jeho otec.

Synův velký den na vlastní oči neuvidí, do Turína se nechystá. Ze dvou důvodů. "Zaprvé si nejsem jistý, jestli bych to stihl," říká Jan Novotný. A druhá věc? Pověrčivost.

Když je v publiku, Michalovi se prý tolik nedaří. "Jednou jsem s ním byl jako doprovod, to ještě šlo. Ale když se jen tak pohybuju okolo, není to dobré," soudí Jan Novotný.

František Kaberle vzpomíná: Za Eliáše jsem jel platit do Třebíče

O svých synech Františkovi a Tomášovi už vykládal do novin mnohokrát. Bývalý hokejový reprezentant František Kaberle starší má však v paměti i mnoho historek spojených s dalšími kladenskými hráči.

STŘEDOČESKÝ KRAJ

Tak třeba Marek Židlický. Do Kladna přišel z Mostu a hádejte kdo byl v juniorce jeho trenérem. Ano, právě Kaberle.

"Když si na Marka vzpomenu, bohužel se mi vždy jako první vybaví velmi smutná příhoda," vypráví někdejší výtečný obránce. "Z Mostu přišli společně s útočníkem Martinem Soukupem. A když pak byli jednou spolu doma na diskotéce, zastřelil tam vyhazovač Markova kamaráda plynovou pistolí."

Soukup prý byl také výtečný hokejista s vidinou hvězdné kariéry. Tenkrát s Židlickým tvořili nerozlučnou dvojici. Nekonečné hodiny trávili na zimním stadionu.

"Někdy pěkně zlobili," směje se František Kaberle. "Třeba vrátný si pořád stěžoval, že zůstávají dlouho po tréninku v kabině."

Oni tam ale často nezaháleli. "Za trest měli gruntovat. Tak dobře jako oni nikdo jiný neuklízel."

Jako kometa kdysi vletěl do extraligy mladičký brankář Milan Hnilička. Zajímá vás, který kouč ho v šestnácti letech vytáhl do kladenského áčka? František Kaberle.

"Jedničkou byl tenkrát Jarda Kameš, dvojkou Dudáček. Milan je chvíli okukoval, dostal šanci a pak už ani jednoho z nich do brány nepustil."

Patriku Eliášovi málem olympiáda utekla. Kvůli nemoci nebyl v původní nominaci, dostal se do ní až dodatečně namísto zraněného Petra Průchy. Kdyby František Kaberle nejel v roce 1990 do Třebíče, Eliáš by možná o nejvyšších hokejových metách ani nesnil.

"Vyhlédli jsme si ho tam a chtěli ho získat do dorostu. Bylo mu teprve čtrnáct roků," vzpomíná dvojnásobný mistr světa z let 1976 a 1977.

S další kladenskou legendou Františkem Pospíšilem vezli na Moravu peníze za přestup. "Bylo to pár tisíc, klasické výchovné."

Olympiádu v Turíně bude Kaberle sledovat jen u televize. Do Itálie se nechystá. "Jsem po operaci kyčelního kloubu a chystám se na rehabilitaci," prozradil otec dvou českých reprezentantů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak zraněnou sáňkařku vozili v kočárku

Když se sáňkařka Markéta Jeriová řítí ledovým korytem, její maminka Milena strachy utíká od televize.

ÚSTECKÝ KRAJ

"Dodnes jsem si nezvykla, mává to se mnou. Zlomeniny, modřiny, odřeniny... Trpím," chytá se za hlavu energická žena. Když vše dobře dopadne, podívá se alespoň na záznam. "Mě nezajímá, kolikátá dojela, ale jestli je celá!"

Stejně se zachová i při turínské olympiádě, kde její dcera závodí. Zvlášť když je zdejší dráha jedna z nejnebezpečnějších na světě.

Mnohonásobná mistryně republiky se sáňkařkou stala vlastně z nouze. A až po své starší sestře. Nikola začala doma v Klášterci nad Ohří první, o rok dříve. "Budu sáňkovat," přišla za tatínkem. "No tak si vem sáňky a běž ven," poslal ji Pavel Jerie na kopec.

Nedorozumění se hned vysvětlilo. "Já vůbec netušil, že tady je nějaká dráha," vzpomíná otec. Psal se rok 1987, když saním propadla i mladší, desetiletá Markéta.

Začalo to nevinně. Klášterecký klub potřeboval ještě jedno děvče do soutěže družstev mladších žaček. "Trenér Zdeněk Barták mě poprosil, zda bych nevzal Markétu. Ve středu mě ukecal, v pátek jela do Liberce a o víkendu poprvé v životě závodila," přiblížil Jerie bleskovou akci.

Výsledky byly překvapivé, ohromující: stříbro v jednotlivkyních, zlato v týmech. Markéta přitom nikdy předtím na saních nejela!

Sestry se vypracovaly mezi nejlepší čtyřku své věkové kategorie, ale Nikola v osmnácti přestala. Markéta měla nadání i pro lyže. "Podle jejího profesora na vysoké škole v Plzni má cit pro skluz."

Pavel Jerie zprvu v klubu pomáhal s dopravou, pak začal dcery i trénovat. "Holky potřebovaly větší objem tréninku, než poskytoval oddíl. Jezdit jsme chodili pětkrát týdně."

I on nakonec začal závodit. Markétu kromě saní bavila i kytara, učila se na ni brnkat v lidové škole umění. Zálibám obětovala všechno volno. "Její vrstevníci dobře věděli, kde je jaká diskotéka, ona neměla čas," tvrdí montér točivých strojů, který opravuje turbíny.

I nejtěžší okamžik kariéry, vážné zranění, Jeriová překlenula. Bylo jí patnáct, když si na domácí dráze v cílové zatáčce zlomila zápěstí, kotník a utrpěla otřes mozku. "Udělala chybu a narazila do ochranných prken, která zabraňují tomu, aby závodník vyletěl ven," popsal Jerie.

Markétu tři týdny vozili na starém, upraveném kočárku ze Smržovky. Ruku i nohu měla v sádře. "Když se vrátila na dráhu, v jejím výrazu jsem viděl strach. Ale překonala to. Šlo o zlomový moment," líčí 53letý otec, který není příbuzný se slavnou běžkyní na lyžích Květou Jeriovou-Peckovou.

Klášterecká dráha, kde Markéta vyrostla do reprezentace, slouží už jen v létě pro kolečkové saně. Po revoluci ji kvůli nevyřešeným vlastnickým vztahům odstřihli od elektřiny. "Nemůžeme ledovat, neboť nefunguje vodní čerpadlo, nejde osvětlení ani časomíra," ukazuje Jerie na koryto, ležící na kraji města.

Na loňskou sezonu koupil dceři nové saně za 95 tisíc korun. "Letos jí začátek nevyšel, kvůli úrazu ramene nemohla startovat, ale teď se dostala do formy," míní.

Budoucí učitelka biologie a tělocviku splní v Turíně část své diplomové práce, zpracovává totiž téma Olympijský makrocyklus sáňkaře s ověřením na olympiádě.

Maminka nesmí vidět, když syn pilotuje bob

V rychlosti okolo 130 kilometrů za hodinu se Ivo Danilevič, pilot elitního českého dvojbobu, řítí ledovým korytem. "Moje manželka ho u toho nesmí vidět, zahlásím jí pouze, že už je bezpečně dole," popsal Ivo Danilevič starší, otec českého olympionika. "Žena se podívá jen na záznam, když už je po závodě."

LIBERECKÝ KRAJ

Danilevič mladší začal v mládí s gymnastikou a poté přešel na plaváním. "Sport byl v naší rodině alfou a omegou. Ivo byl proto ke sportu předurčený, už podle genů. Já jsem hrával dvacet let volejbal a dělal jsem i atletiku," řekl otec Danilevič.

Momentálně nejlepší český bobista měl podle otce ke sportu ideální předpoklady. "Gymnastika je podle mě pro sportovní začátky ideální. Ivo měl navíc velmi dobré fyziognomické předpoklady. Navíc to byl prestižák. Pořád chtěl vyhrávat. Bylo jen otázkou času, který sport si vybere."

Díky plavání se Danilevič ocitl v Praze, když ve čtrnácti letech využil nabídku na studium na průmyslové škole. Tam se dostalo jen šest studentů.

"Měl výsledky, a proto dostal nabídku do střediska vrcholového sportu s možností studia. Byl to docela paradox. Jablonečtí kluci na republikových závodech vyhrávali, přestože museli trénovat v neregulérních podmínkách. Jablonecké staré lázně měli na délku jen patnáct metrů," uvedl Danilevič starší.  "Po průmyslovce ještě vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu."

K bobům se dostal Ivo Danilevič mladší na základní vojenské službě v liberecké Dukle. "Plavecká kariéra už mu v pětadvaceti letech skončila a čuchnul tam k té bobistické partě," konstatoval otec.

Premiérové olympijské hry zažil Ivo Danilevič v roce 1998 v japonském Naganu. Tam byl jen jako náhradník. Začínal jako člen čtyřbobu, ale to ho sportovně nenaplňovalo. Na olympijské hry do Turína rodiče Iva Danileviče nezamíří.

"Já už to zmáknu jen v televizi," usmívá se Danilevič starší. "Za prvé je to trochu z ruky a za druhé by to pro nás bylo finančně náročné. A jet tam na den nebo dva, to by nestálo za to."

V bobových začátcích měli manželé Danilevičovi o syna strach. "Je to tak. Ale já už jsem se s tím nějak smířil. Nejhorší to bylo, když začal jezdit jako pilot. V německém Altenbergu, kde trénují, se mu povedlo bob otočit. To pak museli doktoři Iva trochu sešroubovat a zdrátovat. To nebyly příjemné chvíle," zavzpomínal otec Danilevič.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kulatý obličej má po mně, říká Špaček starší

Hokejovému bekovi Jaroslavu Špačkovi doma vždycky chutnalo, jídlo má rád. Stačí se na něho podívat. "Ale ten kulatý obličej má po mně, to zkresluje. Možná má trochu nadváhu, ale není tlustý," hájí syna otec Jaroslav Špaček starší.

PLZEŇSKÝ KRAJ

"Má devadesát kilo. Není moc velký, ale sílu a stabilitu potřebuje. Kilogramy mu před roky vyčítal i slavný hokejový kouč Luděk Bukač, když vedl reprezentační dvacítku. Říkal, že je Jarda tlustý a na ledě se neuveze. To měl 70 kilo. Třeba Ujčík, vycepovaný z Jihlavy, Jardovi tehdy připadal jako golem," usmívá se Špaček starší.

"Jarda tehdy říkal: Táto, s tím musím něco dělat, jinak mě u mantinelu začnou odhazovat jako papír od sekaný..."

Český hokej měl štěstí. Kdyby se totiž Špaček vydal ve stopách rodičů, tak hokejkou nevládl. Měl by v ruce raketu a hrál stolní tenis. Osud určil jinak. Dvaatřicetiletý obránce mnohokrát přispěl k radosti českých fanoušků. Ve sbírce má olympijské zlato z Nagana a medaile z MS.

"Nechtěla jsem, aby hrál hokej. Když jsme se jeli podívat na zimák, hráli třeťáci. A trenéři jim nadávali, hulákali. Manželovi jsem zoufale říkala: Sem chceš dát našeho Járu?" vzpomíná maminka Marie Špačková.

S ping-pongem skončila, stejně jako její muž Jaroslav. Volný čas věnovali hokejové lásce synů Jaroslava a o tři roky mladšího Petra, který hraje druhou ligu v Klatovech.

"Jardův ročník byl povedený, byla tady skvělá parta. Mezi kluky i mezi rodiči. Nasmažili jsme řízky a jezdili na turnaje. A tam došlo i na učení. Básničky, matematika, co a kde šlo," říká Jaroslav Špaček starší.

Sport vyplnil budoucímu mistru světa a olympijskému vítězi téměř všechen volný čas. Ve škole neměl problémy. "Jednou rozbil okno. S klukama ze třídy trávili čas před družinou mezi starými domy. Kamarádi mu říkali: Všichni rozbili jedno okno, jenom ty ne! On vzal kámen a šup s ním do skla," směje se maminka.

Výběr vánočních dárků měli u Špačků jednoduchý - vždycky něco k hokeji. "V posteli pak Jarda i Petr spali s helmama na hlavě, bruslemi na nohou nebo alespoň s hokejkou."

Česká liga, titul ve Švédsku, NHL a třpyt dolarů Jaroslavovi hlavu nezamotaly. Matka je přesvědčena, že dobře ví, že syn se z Ameriky vrátí. "On má zlatou povahu. Říkáme, že by se dokázal bavit i s čertem. Má tu strašně kamarádů, bez nich by nevydržel," uvažuje Marie Špačková.

Nad lyžemi u Šperla dlouho vítězila škola

Poprvé stál na lyžích v šesti letech na Božím Daru, téměř vzápětí začal z republikových šampionátů vozit medaile. Jako první stříbrnou, pak už spíš zlaté. Milan Šperl byl závoďácký typ říká o svém synovi, pro kterého budou hry v Turíně už druhou olympiádou v kariéře, tatínek Jaroslav Šperl.

KARLOVARSKÝ KRAJ

"Všechny děti v karlovarském Slovanu měly pod vedením trenéra Jana Nováka perfektní všeobecnou přípravu. Lyže, plavání, kolo, orienťáky, bylo to vážně pestré," vzpomíná Jaroslav Šperl. "Milan si na lyže stoupl poprvé v šesti letech a docela mu to šlo, brzy začal běhat se staršími dětmi."

Na lyžích to uměl i Milanův bratr Jan, o necelé tři roky starší. A nejen v lyžování si sourozenci byli podobní.

"Oba dávali na první místo školu, u Milana to tak bylo ještě donedávna. Asi to v rodinách funguje spíš obráceně, ale řeknu vám, že už mi někdy lezl i na nervy. Třeba večer před maturitou ležel v učebnicích a sešitech, to už jsem mu radil, ať na to kašle. Já to totiž udělal stejně, a pak jsem měl na ústní zkoušku z češtiny takové okno, že jsem uspěl jen díky písemce," vysvětluje otec Šperl, proč Milana odháněl od učebnic. "Kluci byli poctivouši po mámě, nikdy nic neošulili."

Přestože Milan Šperl patřil od žákovských kategorií k předním českým lyžařům, ani jemu se nevyhnulo období, kdy neměl zrovna velkou náladu pokračovat. Paradoxně to však bylo už v době, kdy měl za sebou účast na olympiádě v Salt Lake City v roce 2002.

"Říkal, že kdyby měl ve Světovém poháru pořád jezdit kolem padesátého, šedesátého místa, že by se mu to asi nezdálo," vzpomíná tatínek Jaroslav na jedno z horších Milanových období. "Přece jen se asi projevila zátěž ze školy. Klobouk dolů, že to všechno nakonec zvládl."

Do Salt Lake City, kam jel podle otce spíše na zkušenou, si Milan Šperl před čtyřmi lety jako talisman vezl malou sošku Karla, kterou kdysi dostávali jako upomínku účastníci lyžařského Karlova běhu, a přibalil knihu příběhů malého kouzelníka Harryho Pottera. Tentokrát si nejnovější vydání přečetl už před odjezdem do Turína, přesto však s sebou vezl věcičky pro štěstí.

"Má své maskoty, dvě myši. Když mu je kluci jednou schovali, byl z toho dva dny špatnej," vypráví Jaroslav Šperl. "Ode mne mají kluci dětskou formičku pro opravdovou formu. Takovou hvězdičku se zlatou, stříbrnou a bronzovou stužkou. Milan hned přibalil hřebík a už mi psal, že jim to tam v olympijské vesnici visí."

O konkrétních cílech pro turínskou olympiádu nemluvil před odjezdem Milan Šperl, stejně jako teď nemluví jeho tatínek. Sám jako aktivní lyžař ví, že se ve sportu plánovat nedá.

"Nedávno, když jsem jezdil na Božím Daru, mě zastavil známý a říká, že k medaili už klukům chybí jen kousek. Já vím, může to tak být, ale ten poslední kousek je zároveň tím nejtěžším, to mi věřte. Musí se vám sejít forma, lyže, štěstí a snad i ještě něco navíc," říká Jaroslav Šperl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Verner byl správný kluk, řekla jeho trenérka

Nejdříve ho připravovala trenérka Ivana Prašničková. Po ní byl malý krasobruslař Tomáš Verner svěřencem Markéty Nálevkové. V deseti letech ho na pár let před odchodem do Prahy převzala Iveta Bidařová.

JIHOČESKÝ KRAJ

"Byl to normální živý a správný kluk," prohlásila Bidařová o jednom ze tří letošních jihočeských olympioniků. "Že by nějak extrémně zlobil, to ne."

Ví dobře, že kluky zpočátku krasobruslení tolik nebaví. "Nějaký čas trvá, než jim to dojde," pousmála se.

Děvčata, to ne. Ta se od začátku snaží, pilují, dřou. Kluci se často proberou, až když už to jinak pomalu ani nejde. "Kluci, to je do 12 let samá legrace, zábava," popisovala. Potom začnou zodpovědněji pracovat.

"Byl to kluk, kterému šlo krasobruslení samo," vypráví dál. Dnes už Tomáš Verner udiví výškou svých skoků i laika. Opravdu umí na bruslích pořádně vyletět. "Teď už má i choreografii a všechno, co potřebuje, aby se zlepšoval."

Nutit do tréninku u Nývltů nemuseli

Jiný sportovní osud snad ani Evu Nývltovou nemohl potkat. Když se v roce 1986 narodila, měl sice její otec Karel Nývlt převážnou část vrcholové lyžařské kariéry za sebou, ale běžky ho stále držely. Sám si občas ještě zazávodil, ale vedle toho se v Trutnově už věnoval lyžařské výchově dětí.

KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ

"Evu jsem bral na tréninky od malička. A když začala chodit do školy, tak to nějak přišlo samo. Zapojila se mezi starší a začala závodit," vzpomíná bývalý přední český běžec na sportovní začátky své dcery.

Jako trenér měl z čeho brát zkušenosti. Ve druhé polovině 70. let byl členem liberecké Dukly, už tehdy elitního domácího klubu.

Vyběhal si řadu cenných umístění doma i v zahraničí - například v roce 1978 vyhrál slavný závod Po stopě Slovenského národního povstání, ve sbírce má trofej za 3. místo na Jizerské padesátce. V polovině 80. let se pomalu s aktivní kariérou loučil.

"Běhal jsem sice ještě ligu, ale začali jsme stavět a kromě všeho jsem začal také trénovat malé děti," říká dnešní masér prvoligových basketbalistek Kary Trutnov.

S jeho trenérskou prací v trutnovském klubu se svezla i dcera Eva. "Musel jsem však často doma poslouchat, že se víc věnuji klubu než jí," připomíná s úsměvem dřívější rodinné debaty.

Evin lyžařský růst tím však nijak netrpěl. "Její výkonnost šla nahoru, možná i proto, že jsme jí nikdy do tréninku nemuseli nutit a nikdy nebyl problém, že by nechtěla trénovat," říká o své dceři, "výmluvy, že ji něco bolí, jsme nemuseli poslouchat."

K jejímu sportovnímu růstu podle něj přispělo i prostředí trutnovského klubu. "Běhu se tam věnovalo hodně lidí. Když jsme jezdili na závody, tak nám někdy nestačil ani autobus," popisuje Nývlt.

Díky sportovně nakloněnému prostředí Eva nikdy neřešila dilema zda škola, nebo sport. Letos ji čeká maturita na trutnovské obchodní akademii.

"Je ale pravda, že školu jsme v posledních měsících trochu opustili," přiznává otec, ale nelituje, "Eva umí jít za svým cílem a teď ji to vyneslo až na olympiádu."

Přestože velmi záhy přenechal trenérství své dcery jiným, vše bedlivě sleduje. Když se Eva vydává na významné závody, nechce chybět -na vlastní oči tak například ve slovinském Kranji viděl medailové úspěchy své dcery na nedávném juniorském mistrovství světa, chystá se i do Turína.

"Pokud to jde, dáme dohromady partu a jedeme. V klubu se mi snaží vycházet vstříc," říká.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zarputilý Pitbul. To je hokejový dříč Bulis

Zarputilý bojovník, k němuž náramně sedí přezdívka Pitbul. Takový je Jan Bulis. Pardubický hokejista, který se chystá na svou olympijskou premiéru. A takový byl od malička.

PARDUBICKÝ KRAJ 

"Pokud chcete být v něčem dobrý, musíte se narodit s talentem a také musíte chtít. Honza takový byl a stále je," říká jeho otec František Bulis.

"Základ měl v sobě, ale svou pílí se ještě vypracoval. Vždy byl tréninkový typ." Sport byl od malička jeho hlavní doménou. A nic mu nebylo cizí. "Měl talent na všechny sporty," říká František Bulis.

Zvítězil však hokej. Není ani divu. Vždyť jeho otec mnoho sezon oblékal dres Tesly a v roce 1973 s ní slavil první titul v historii klubu. "Přál jsem si to," přiznává František Bulis.

Pardubický "Maťák" a slepé rameno Labe. To byly první "arény", kde se na ledě proháněl pozdější olympionik. Pochopitelně za doprovodu otce. "Měl jsem zaměstnání, kde jsem si sám režíroval čas. Mohl jsem se Honzovi pořád věnovat," říká František Bulis.

Doma se tak spolu téměř nezdrželi. Přes léto trávili veškerý čas na kurtech v loděnici, na běžeckém oválu nebo na hřišti. V zimě zase u ledu. "A manželka se o nás skvěle starala," říká František Bulis.  "I ona je velká sportovkyně. Téměř do čtyřiceti hrála volejbal. Vše se tak u nás točilo kolem sportu."

Ještě než Jan Bulis nastoupil do první třídy, už měl za sebou zápasy mezi elévy. "Hokejem žil. Od malička měl penál pomalován jmény slavných hráčů z NHL, jako byli Yzerman nebo Messier," říká František Bulis.

I když mohl být na syna pyšný, našly se i chvilky, kdy musel zvýšit hlas. Jednou ho dokonce nazlobeně proháněl po ledě. "To bylo v šesté nebo sedmé třídě. Dělal jsem asistenta Otovi Marešovi. Byl jsem ten dráb, který kluky honil. Říkal jsem jim - vím, co si myslíte, nebyl jsem jiný. Nechci to ale slyšet nahlas," vzpomíná František Bulis.

"Pak jsem zaslechl - běž někam. Chytly ve mně saze a už jsem Honzu honil a střílel po něm puky. Už tehdy byl ale výborný bruslař a nechytl jsem ho," dodává s úsměvem. Byla to však výjimečná příhoda. Budoucí olympionik vždy a pozorně naslouchal radám svého otce. "Zůstalo mu to dodneška."

V Pardubicích vydržel jeho syn do šestnácti. Poté přerušil studium na sportovním gymnáziu a odešel hrát juniorskou soutěž do zámoří. "Neměl to jednoduché. Žil v cizí rodině, v lize hráli kluci až do dvaceti. Každý z nich měl sen se dostat do NHL a on jako cizinec jim ubíral chlebíček. Navíc hokejově to byla spíše holomajzna," říká František Bulis.

Se zarputilostí sobě vlastní se však s cizím prostředím srovnal a v roce 1997 okusil ve Washingtonu poprvé NHL. Teď v ní válí osmou sezonu, už v dresu Montrealu. Ovšem doma si udělal jméno až v minulé sezoně.

Díky výluce v zámořské soutěži ji strávil v Pardubicích a výrazně přispěl k triumfu v extralize. A teď ho čeká olympiáda. "Věřím, že by kluci mohli projít až do finále," říká František Bulis.

Marťa strašně šmajdala, vzpomíná maminka Sáblíkové

Nechybělo mnoho a ze sourozenců Martiny a Milana Sáblíků dnes mohli být basketbalistka a hokejista. Jenže před osmi lety přišel nečekaný zvrat. "Jednou k nám s mou kamarádkou přišel na kafe Petr Novák, a řekl, že trénuje rychlobruslení. A že jestli mají děti kolečkové brusle, tak ať přijdou na trénink," popisuje maminka Eva Sáblíková.

VYSOČINA

Tehdy desetiletá Martina a o čtyři roky mladší Milan se rozhodli rychlobruslení zkusit. A to je doslova uchvátilo. Dokonce tak, že později zanechali basketbalu a hokeje. "Bylo to pouze jejich rozhodnutí," říká Sáblíková.

Od úvodního okamžiku bylo vidět, že šlo o správnou volbu. "Hned v první sezoně měli celkem slušné časy. První pohár za druhé místo v závodech v Německa dovezl syn, když mu bylo šest let," vzpomíná Sáblíková.

Oba juniorští reprezentanti pocházejí ze sportovní rodiny. Tatínek Milan se věnoval basketbalu, maminka se v mládí věnovala lyžování.

"Dokonce jsem jako žákyně byla mistryně republiky v sokolském závodě," chlubí se Sáblíková. "Ale pak jsem měla vážný úraz a sport pro mě skončil."

Sportovní geny se ostatně u obou sourozenců projevovali od malička. "S manželem jsmě vždycky věřili, že naše děti budou ve sportu dobrý. Protože už jako vyloženě malé děti byli strašně výbušní, nikde se nezastavili," vzpomíná Sáblíková.

Přesto, při přechodu z kolečkových bruslí na led, hrozilo, že Martina bude muset rychlobruslení nechat. "Ty brusle totiž nejsou kotníkové. Je to jenom taková šlupka z kůže a Marťa na tom strašně šmajdala," vysvětluje Sáblíková. "Ale během hodiny si na to zvykla a pak už to bylo o něčem úplně jiném."

Dnes patří osmnáctiletá česká závodice mezi světovou rychlobruslařskou špičku. "Jsem na Martinu hrozně hrdá," přiznává Sáblíková. "Když ji vidím v televizi, slyším v rádiu, nebo si o ni přečtu nějaký článek vžene mi to slzy do očí." Zatímco Martina si vybojovala účast na olympijských hrách, Milan si bude na podobný úspěch muset ještě minimálně čtyři roky počkat. Přesto své sestře nijak nezávidí.

"Naopak, je na něm vidět, že Martě výsledky přeje," říká Sáblíková. "Když byla na mistrovstí Evropy, tak se na jeho telefonním účtu objevila vysoká částka za mezinárodní zprávy. Protože Martě několikrát denně psal, povzbuzoval ji a přál jí hodně štěstí."

Do Turína se však na Martinu nepojede podívat ani Milan, ani jeho rodiče. "Budeme ji sledovat pouze v televizi, protože jsme zjistili, že by to cestování bylo strašně nákladné," lituje Sáblíková. "Raději ty peníze, které bychom museli zaplatit, dáme do dalších soustředěních."

Právě peníze vždy byly pro Sáblíkovy největším problémem. Za nákladné přípravy v zahraničí, kde mají jejich děti jedinou příležitost k tréninku, vynaložila rodina namalé částky. "Když děcka začínala, museli jsme si vzít nejeden úvěr, který dnes postupně splácíme," přiznává Sáblíková.

Vydaných peněz však rozhodně nelituje. "Když budeme vědět, že se jim daří a že to má nějakou cenu, tak toho nikdy nebudeme litovat. Ostatně, vždy je daleko lepší, aby sportovali, než aby se tu někde poflakovali a věnovali drogám," dodává Sáblíková.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nehádáme se. A když, tak kvůli maličkostem

Zdeněk Kurfürst se naučil lyžovat v 19 letech. Lyžování ale propadl, a tak o sportovním osudu dcery Evy bylo jasno - bude lyžovat. Eva Kurfürstová poprvé stála na lyžích ve dvou a půl letech. Nechce jiného trenéra než svého otce. Ten ji vypiplal mezi nejlepší světové slalomářky.

MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ

"Měl jsem ohromné štěstí na kolegy na hornickém učilišti Dolu 1. máj v Karviné, kde jsem působil," připomíná Zdeněk Kurfürst svou původní profesi učitele. "Nezištně za mě brali hodiny, abychom s Evou už ve čtvrtek či pátek mohli vyrazit za sněhem třeba do Alp."

Eva od útlého věku milovala sníh a také vleky. "Na Přelači často už půl hodiny předtím, než se rozjel vlek, vydržela stát s kotvou pod zadkem," vzpomíná Zdeněk Kurfürst, který je přesvědčený, že otcové - trenéři jsou daleko zodpovědnější než trenéři, kteří nemají se svými svěřenkyněmi žádné příbuzenské vazby.

"Běžný trenér má řadu sportovců, a když si někdo z nich utrhne koleno, přijde další," tvrdí Kurfürst. "Pokud by se ale zranila Eva, já už nikoho dalšího nemám. Navíc jsem za její zdravotní stav zodpovědný."

Ostatně většinu špičkových lyžařek počínaje Chorvatkou Janicou Kosteličovou trénují otcové. "To, co je ochoten obětovat otec trenér, to žádný jiný trenér nikdy neudělá," zdůrazňuje Zdeněk Kurfürst.

Osmadvacetiletá Eva Kurfürstová, která v této sezoně vede Evropský pohár slalomářek, měla kolem patnácti let největší soupeřky v Petře Navarové a Ivetě Kohutové. "Dnes už žádná z nich na vrcholové úrovni nelyžuje," říká Zdeněk Kurfürst.

"Trenéři totiž často v přípravě na holky kladou větší nároky, než mohou unést. My také makáme naplno, ale nepodceňujeme regeneraci a odpočinek."

Otec a dcera jsou pořád spolu. Doma, na tréninku, při závodech. Umějí se pořádně pohádat. Zároveň však vědí, že se na sebe mohou kdykoliv spolehnout. "Oba umíme vybuchnout, ale vydržíme se na sebe zlobit jen chvíli," míní Zdeněk Kurfürst.

"Většinou se pohádáme kvůli úplným blbinám," dodala Eva Kurfürstová. "Naše spory nikdy nedošly tak daleko, abychom byli na hranici rozchodu." Do jejich týmu patří i matka Eva. Kuchařka a kameramanka. Co dělají, když si chtějí od sebe odpočinout?

"Tak k takové situaci dojde málokdy," shodují se. "Během roku spolu nejsme nejvýše měsíc, když je Eva se svým přítelem na dovolené."

Skok o tyči Aleše příliš nezaujal, říká maminka

Kdyby se Aleš Valenta v těchto dnech nechystal na obhajobu olympijského zlata v akrobatickém lyžování, mohl třeba zrovna pilovat techniku skoku o tyči. I když asi spíš ne. "Skákání o tyči Aleše moc nebavilo," říká totiž o svém mladším synovi jeho maminka Olga Valentová.

OLOMOUCKÝ KRAJ

Budoucí olympijský vítěz se v dětství věnoval nejprve gymnastice, kterou závodně dělal po celou dobu docházky na základní školu. Potom krátce přešel právě k tyčce.

"Gymnastiku měl Aleš rád, takže u ní vydržel dlouho," vzpomíná paní Valentová. "Měl tehdy fajn trenéra Viléma Kociana, který dnes působí jako mezinárodní gymnastický rozhodčí. Uměl děti ke sportu přitáhnout."

Skok o tyči naopak Valentu příliš nezaujal. "Zkoušel to zhruba rok a půl," vybavuje si matka zlatého hrdiny ze Salt Lake City. "Potom ho asi v patnácti nebo šestnácti letech zlákal jeden kamarád k akrobatickému lyžování."

To však není ani teď jedinou Valentovou sportovní zálibou. "Aleš měl vždycky rád fotbálek," prozrazuje Olga Valentová. "To mu zůstalo až do dneška. Když je doma v Šumperku, nebo zrovna trénuje ve Štítech, tak jej chodí hrávat s partou kamarádů. Podobně to má i s tenisem, který hraje v rámci přípravy."

Ke sportu vedli rodiče Valentovi Aleše i jeho staršího bratra Tomáše odmala. "Nikdy jsme ale nepředpokládali, že by se některý z nich mohl dostat až tak vysoko. Spíš jsme chtěli, aby neběhali jen tak po ulici."

Olympiádu budou u Valentů prožívat pravděpodobně v domácím prostředí. "Do Turína spíše nepojedeme," předpokládá paní Olga. "Fandit ale Alešovi určitě budu, vždyť kdo by nepřál vlastnímu synovi."Tipovat lyžařovo olympijské umístění však jeho maminka příliš nechce.

"Já netipuji, nedělala jsem to ani při hrách v Salt Lake City. Určitě mu přeju co nejlepší výsledek. Přece jenom tady je ale to zranění, které by mohlo Alešovy šance o něco snížit. Jestli bych si však něco mohla přát, tak aby se dostal aspoň do finále."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vráblík si nejvíc užívá slalom na rodném svahu

Mamka ho chvíli před polednem vystrčila na dvůr. Čtyřletý Martin Vráblík se ale náhle vypařil. Když přišel táta na oběd, nemohl neposedného synka najít.

ZLÍNSKÝ KRAJ

"Z domu máme výhled na svah a tam jsem Martina uviděl. Na sobě jen tenký kožíšek, zdálo se, že tam lyžuje malý medvídek," vzpomíná Bedřich Vráblík na lyžařské začátky svého syna.

I po dvaceti letech Martin stále utíká z domova na svah. Jen lyžařský areál Vranča v Novém Hrozenkově vyměnil zaWengen, Kitbühel či Cortinu d'Ampezzo. Nebo Sestriere - ve středisku poblíž Turína ho čekají hned tři olympijské závody.

"Ale když se vrátí domů a sjíždí slalom na našem svahu, hned na něm vidím, jak si každou jízdu užívá a relaxuje při ní," všiml si otec, předseda lyžařů v Hrozenkově, kde v zimě pečuje o sjezdovky.

Vráblíkovy začátky měly k dokonalosti daleko. Přestože okolní kopce překypovaly sněhem, kvalitní lyžařský instruktor byl v osmdesátých i na začátku devadesátých let nedostatkovým zbožím.

"Naštěstí v nedaleké Dolní Bečvě bydlí Lucka Hrstková, která je jen o rok starší než Martin," poznamenal Vráblíkův otec.

Beskydskou dvojici si vzala pod ochranná křídla bronzová olympijská sjezdařka ze Sarajeva Olga Charvátová. V trénincích ji často zastupovali tátové Vráblík a Hrstka. Až od loňska má světového trenéra. Rakušana Bernda Zobela, který dřív vedl Renate Götschlovou.

"Nebyli jsme vystudovaní trenéři. Radili jsme jim podle citu a oni toho spoustu vypozorovali od zkušenějších lyžařů," řekl Bedřich Vráblík.

Pro synovu kariéru se sám obětoval. V létě jezdil po stavbách v cizině, aby mohl v zimě s malým Martinem objíždět závody. Jeho potomek byl jako malý dost divoký a občas vyvedl pořádnou klukovinu. Jednou, když na řádně zledovatělou ledovku padlo šero, se nechal vyhecovat chlapama a vsadil se, kdo bude nejdřív dole.

"Vzal to šusem tak rychle, až jsem si myslel, že se snad zabije," připomněl otec. "Však dostal pořádný mazec. Ale cestování po světě ho změnilo. Zklidnil se a uvědomil si, že nic v životě není zadarmo."

Ve škole neměl žákovský přeborník na růžích ustláno, ačkoliv vždy patřil mezi spolehlivé studenty. "Už učitelé v Hrozenkově mu dávali najevo, ať se věnuje jen škole, a na lyže zapomene," vzpomíná otec.

Ze syna se mezitím stal univerzitní student. Loni dokonce zvítězil na prestižním mistrovství světa akademiků ve slalomu. Sport studuje na Masarykově univerzitě v Brně. Až ale jednou skončí s lyžováním, tělocvikář z něj nespíš nebude.

"Učaroval mu Nový Zéland, kde by chtěl žít. Už teď ho vidíme jen zřídka, takže se zase tak moc nezmění," řekl Vráblík senior. I v létě, když má Martin čas, totiž hodně cestuje.

Loni jel do Irska vydělat si peníze na lyžování. Na drožce, kterou sám táhl, vozil turisty. Sponzoři se sice po loňských úspěších začínají objevovat, na servisní tým ale Martin Vráblík, 101. slalomář světa, může zapomenout. Po závodech putuje sám.

Zatímco špičkoví lyžaři relaxují, on musí řídit, vyřizovat ubytování, a mazat lyže. "Je až obdivuhodné, jak se mu při takových podmínkách daří," řekl hrdě jeho otec.

Autoři:






Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze