Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 17. října 2017 Hedvika

Ke konci jsem střílel skoro poslepu, přiznal Kostelecký

Radost Davida Kosteleckého - Střelec David Kostelecký slaví svůj olympijský triumf. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

11 2008
Peking (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Jeho trenér Jan Dvořák si vzal prášky na srdce, aby ten finálový zápřah u střelnice vydržel. "Řekl jsem mu: Davide, kdo chce vyhrát, nesmí chybit. No a on ve finále nechybil! Byla to jeho velká exhibice," říkal dojatě. David Kostelecký, zlatý brokař z Pekingu, který porazil v trapu olympijské šampiony Alipova i Diamonda, velká slova slyšet nechtěl. Jen se pousmál: "Exhibice? To bych netvrdil. Radši zůstanu nohama na zemi."

Vy jste se ve finále nemusel uklidňovat?
Kdepak. Já byl docela klidný, ani jsem nepozoroval, že by mi tep skákal nahoru. Sám jsem se tomu divil.

Nejste tedy povahou kliďas?
Nebýval jsem. Ale střílím od 16 let, je mi 33, něco mám za sebou.

Dvě rány před koncem závodu jste už věděl: vyhraju olympiádu. Co vám v tu chvíli proběhlo hlavou?
Že to tam je. A že to mám za sebou. Spadl mi kámen ze srdce. Dokázal jsem si splnit celoživotní sen.

Připadalo nám, že byste v tu chvíli nejradši začal samou radostí tancovat. Nebo snad ne?
Já vlastně ani nevěděl, co dělám.

. David Kostelecký

Olympijský vítěz v trapu

Narozen:  12. května 1975 v Brně.



Sportovní střelec:  Brokový střelec v disciplíně trap.
Úspěchy: Olympijský vítěz 2008 . Mistr Evropy 2002. Juniorský mistr světa 1995. Stříbrný na mistrovství Evropy 2008. Druhý ve finále Světového poháru 2006. Trojnásobný účastník olympijských her. V Atlantě 1996 skončil 31., v Sydney 2000 šestý.
Rodina: Je svobodný. Pochází ze střelecké rodiny. Jeho dědeček i bratr jsou aktivní střelci. S bratrem podniká, prodávají zbraně a vedou soukromou střelnici.
Záliby: Tenis a squash. Studoval zahraniční obchod, ale nevěnuje se mu.

Pak jste si lehl na zem...
Jo. Najednou ze mě všechno spadlo a napadlo mě: Teď si chci lehnout na zem. V takový moment emoce člověka vezmou.

Jak je možné, že jste potom trefil i poslední dvě rány, které už nic neřešily?
Taky se tomu divím. Přitom jsem měl napršeno na brýlích, které mám dioptrické a nemůžu si je sundat. Takže jsem přes ně moc neviděl a střílel jsem skoro poslepu.

Cože? Celý závod?
Ne ne, jen zhruba poslední čtyři rány to nebylo ideální. Jako kdybyste jeli autem a nestíraly vám stěrače. Ale taky jsem si říkal, že by bylo škoda nedat těch 25 – protože to se nemusí dlouho opakovat. Po zavedení nových pravidel jde i o olympijský rekord. Teď bude čtyři roky můj.

Klidně jste ty dvě rány mohl vypálit i do vzduchu. Na oslavu.
Tak to mě fakt nenapadlo.

Kolik máte dioptrií?
Jednu a čtvrt na každém oku.

Čočky jste nezkoušel?
Zkoušel, ale nejsou ideální. Hlavně v dešti a vlhku jsou brýle lepší.

V soutěži jste vedl už po úvodním dnu kvalifikace. Už tehdy jste myslel na vítězství?
Ne! Měl jsem trochu nahrabáno, ale věděl jsem, že se dá pokazit cokoli, i poslední položka.

Prý jste si přál, aby vám po sobotě nikdo neříkal, jak na tom jste. Copak jste to ani netušil?
Tušil. A nakonec jsem se to stejně dozvěděl. Dobrovolníci mi přinesli dárek. Říkali: Tady máš, jsi první, tak si to vem. Nějaký obtisk na triko. Mysleli to dobře.

. Co je to trap? Podívejte se

Jak se vám pak spalo?
Dobře. Šel jsem do postele v deset večer a bylo to docela v klidu.

Věřil jste si na finále?
To ano. Ale střelba je také o štěstí. Je to odněkud shůry i určené, kdy má střelec svůj den.

Věříte na osud?
To věřím. Zdá se, že dnes byl můj osudový den.

Věříte i v Boha?
Věřím na nějakého svého boha, na vyšší spravedlnost. Ale nepotřebuju k tomu chodit do kostela.

Za dva dny jste ze 150 terčů minul jen čtyři. Co vám letí hlavou, když minete?
To bych teď musel říct sprosté slovo a to nemůžu. Prostě si ulevím. Řeknu si: Ku..., co jsem to udělal. Ale záleží na tom, o jakou chybu jde. Jestli o nějakou moji blbost, nebo zda ji způsobí třeba rozhodčí.

Promlouváte během zápasu i ke své brokovnici?
Jen ji někdy políbím, když dám položku za 25.

Takže dneska jste ji políbil?
Jo, když jsem se válel na té zemi.

Má ta flinta jméno?
Nemá. Ale mám ji rád, není to pro mě jen zbraň. Je to věc, která je pořád se mnou. Něco jsem s ní prožil a vím, že se jí nikdy nezbavím. Že i když už nebudu střílet, tak ji předám třeba vnoučatům.

Jak dlouho vám vydrží?
Nevím. Zatím ji mám šest let, určitě už vystřelila přes 100 tisíc nábojů a je plně funkční.

Kolik vás stála?
Zhruba dvě stě tisíc korun.

Teď jste milionář. Za vítězství je prémie od ČOV rovný milion.
No, on milion v dnešní době není nic závratného, musíme se navíc bavit i o zdanění.

Co s ním provedete?
Nevím. Ani o tom teď nebudu uvažovat.

Máte nějaký nákladný koníček?
Hrávám tenis, ale rakety mám poměrně nové.

Mimochodem: Dá se vůbec střelbou uživit?
Jo, dá. Ale musíte být hodně dobrý – a to se nestává právě každý rok. Ve Světovém poháru prémie nejsou, záleží spíš na tom, jak je máte sjednané se sponzory. A hlavně: jsem už čtyři roky zaměstnancem Dukly, kde pobírám plat a zajišťují mi veškerou přípravu. Na té medaili mají i oni svůj velký podíl.

Za dva dny vybojovali Češi na olympijské střelnici dvě zlata. Kdo teď bude střelcem roku, vy, nebo Kateřina Emmons?
Já myslím, že Katka. Je hezčí, je to dáma a byla pod daleko větším tlakem. Obhajovala medaili z Atén, vznikl kolem ní hrozný zmatek. Od ní se ta medaile čekala, ode mě nečekal nikdo nic.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze