Všem účastníkům slouží takzvaný olympijský dopravní systém, do něhož je zahrnuto snad vše, co v Aténách slouží k přepravě. Cestovat se dá metrem, tramvají, autobusem, taxíkem. Jednotlivé národní olympijské výbory a výpravy tu mají své vozové parky.
Kdo se chce zorientovat, poslouží mu průvodce vydaný v několika úpravách. Jeden slouží návštěvníkům a popisuje veřejně dostupné linky, další verze pak popisují speciální spojení pro sportovce, novináře či funkcionáře.
Zorientovat se v této nabídce je snadné, horší pak je samotný přesun, což se ukázalo hned na počátku při cestě na slavnostní zahájení z hotelu ve čtvrti Kalamaki ležící nedaleko přístavu Pireus.
Takže nejprve vzhůru na nedalekou tramvaj jezdící po opravené a rozšířené trati. "Je to jen pár zastávek," říkal někdo. Finální byla až ta čtrnáctá. Klimatizace z počátku fungovala, ale jak jsme se blížili přestupu a vozy se zaplňovaly, bylo to čím dál horší. Nakonec byl každý rád, že se něčeho drží a vůbec ještě dýchá.
S postupujícím programem olympiády se pak tramvaje ukazují zřejmě jako nejméně spolehlivé. Časový harmonogram nedodržují, občas nepřijedou vůbec. A pokud ano, tak třeba mají technické potíže. Zažil jsem na konečné ve Faliru plnou zastávku lidí před dvěma stojícími tramvajemi, kterým nešlo otevřít dveře a kolem nich zmateně pobíhali pracovníci dopravního podniku.
Ve Faliru se přestupuje na metro směr Kifissia spojující pobřežní části s centrem Atén. Je to cestování na způsob pražského metra. Jen je třeba dát pozor na podobné názvy zastávek. Při cestě na pingpong do haly Galatsi jsem se nachytal, když jsem místo na Ano Patissia vystoupil o dvě stanice dřív na Kato Patissia.
Během olympiády je nejdůležitější zastávkou metra Irini. U ní leží O.A.K.A., aténský olympijský sportovní komplex s hlavním atletickým stadionem, na němž plápolá oheň. První velký test zažila zastávka hned po slavnostním zahájení a obstála se ctí.
Davy lidí se stále, i když pomalu pohybovaly dovnitř a postupovaly na perón, odkud odjížděl jeden vlak za druhým směr Pireus. Lidé se nerozčilovali a netlačili, možná i proto, že na jejich odjezd kromě mimořádné směny dopravního podniku dohlížely i nejméně dvě roty řeckých vojáků.
Padla-li zmínka o (ne)přesnosti odjezdů tramvají, je třeba zmínit, že to není silnou stránkou ani autobusové dopravy. Její nespornou výhodou ovšem je frekvence, s jakou busy jezdí. Takže pokud člověku ujede jeden spoj, má šanci, že do půl hodiny a možná i dřív přijede nějaký další.
Přepravovat se autem, pokud nemá průjezdku ke stadionu, nemá v olympijských Aténách příliš cenu. To už je lepší vzít si taxík i za cenu olympijského bonusu 3 eura, který je třeba připočítat k relativně slušné ceně. Bonus platíte jen v případě, že jedete ze sportoviště na sportoviště, ale taxikáři to zkoušejí uplatnit pokaždé. Každý druhý mluví alespoň trochu anglicky, takže má cenu se s ním pohádat.
Ale ani taxíky nejsou úplná výhra. Nechal jsem se zavést do blízkého komplexu Helliniko na bývalém Onassissově letišti u jihovýchodního pobřeží. "Odtud pojedu media busem do hlavního tiskáče v centru, to bude nejrychlejší," říkal jsem si. Nebylo.
Taxík se do areálu nedostal kvůli bezpečnostním opatřením. Vysadil mě na kraji, kde jsem předtím nebyl. Přede mnou bývalá letištní plocha, samé ploty, žádný záchytný bod. "Jděte támhle," mávla rukou jedna z organizátorek.
Olympijští dobrovolníci z celého Řecka i světa jsou přívětiví, milí, ale občas prostě poradit nedokážou. Nikdo mi nebyl schopen říci, jak se dostat k areálovému autobusu, který by mě dovezl k "dálkové" lince do tiskového centra. Vzdal jsem to a vzal si ta čtyři eura taxík na autobusové nádraží ve Falira na druhém konci pobřeží, kde je další shromaždiště novinářských busů.
Olympijské sportovní areály jsou po celých Aténách. Kdo chce vidět v jeden den vzpírání n Nikaia Hall na západě a střelbu v Markopoulu na východě, tak to bude stíhat zřejmě jen s odřenýma ušima. Ostatně jako další sporty, pokud není celý den v jednom ze tří hlavních areálů.
