Tančil tak, jako by olympijské zlato nezískal v judu, ale právě v téhle disciplíně. Lukáš Krpálek dováděl, vlnil se a řádil, povzbuzován nejslastnějším pocitem v kariéře. Byla to důstojná oslava, když dorazil mezi své krajany. V Česku tou dobou bylo po druhé hodině ráno, v Riu končil jeho zlatý čtvrtek.
„Pojďte, jdeme dělat špalír,“ hecoval přihlížející tenista Radek Štěpánek, jeden z mnoha olympioniků na místě. Nejprve proklusala posádka „party busu“, jak sám Krpálek nazval dopravní prostředek, kterým se z vesnice dopravil do Českého domu.
A pak přišel on. Nechtěl pustit národní vlajku, parádně se bavil. Když vešel dovnitř, uslyšel bouřlivé skandování svého jména: „Luuuuukáš Krpááálek!“ A on, hrdina okamžiku, byl za každý hlas vděčný: „Hrozně moc si vážím těch, co mi fandili a drželi palce.“
No a co by to bylo za oslavu, kdyby nezazněla otázka od čerstvého vítěze: „Chcete ji vidět?“ Jistě, zlatá medaile se dočkala další salvy potlesku. Krpálek měl po boku trenéra Petra Lacinu, svého kouče; spolu pro publikum okomentovali i poslední minutu vítězného finále. „Já si myslel, že mi vypadaly zuby,“ popsal Krpálek chvíli, kdy si v bitvě s Gasimovem „nafackoval“ o tatami.
Emoce gradovaly ve dvou chvílích: když všichni opět uctili památku zesnulého judisty Alexandra Jurečky, Krpálkova velkého kamaráda, jehož fotografii měl u sebe celý zlatý den. A pak jako překvapení přišel videovzkaz od nejbližších. Na velkoplošné obrazovce se ukázala jeho choť Eva s malinkým synem Antonínem: „Čau táto, jsme na tebe pyšní!“
A to byli v Českém domě všichni. Jak by ne. Čtvrtek končil, ale tady noc teprve začínala. I černá obloha v Riu měla najednou zlatý odstín.
