Začátkem roku se vyskytly chvíle, kdy se zdálo, že o tenis ztrácí zájem. Že přestává být obávanou českou lvicí, která se rve do padnutí a sbírá tituly.
„Lvice se vrátí, slibuju!“ tvrdila Kvitová po časném vyřazení na Australian Open.
Následovaly měsíce trápení, během nichž se jen párkrát blýskla. Pouze v Indian Wells a Stuttgartu vyhrála tři mače za sebou. Na grandslamech tápala, a tak se upjala k olympiádě.
V úterý v Riu předvedla, že v ní pořád dřímá bojovnice. A opět si připsala třetí triumf v řadě.
Takže je lvice zpátky?
Asi jo. Po dnešku to tak vypadá. Kdybych nezabojovala, tak bych se po zápase takhle nesmála.
Byla to těžká šichta, že?
Strašně těžká. Vedla jsem v prvním setu 3:0, ale prohrála jsem ho tak hladce, že ani nevím, jak je to možné. Ve druhém jsem byla brejk dole, otočila ho a to mi dodalo sebedůvěru. Třetí set byl hodně solidní. Až do doby, než jsem vedla 5:3 a měla tři mečboly.
Udělala jste pět chyb za sebou. Co se stalo?
Myslela jsem, že to tam nějak strčím, a on to byl vždycky aut nebo síť. Nebylo to nic příjemného. Ale překvapilo mě, že jsem na to nemyslela, když jsem pak šla na return. Prostě jsem brala každý míček jako nový a fungovalo to.
Jaké emoce se ve vás střídaly?
Napětí, naštvání, euforie. Víceméně všechno. Když jsem šla podávat, klepaly se mi ruce i nohy. Bylo to strašně vyhecované. Jsem ráda, že přišli sportovci a lidi z realizačního týmu, což mi hodně pomohlo. Bez nich bych to těžko zvládala, cítila jsem od nich úžasnou podporu.
Povzbuzovali vás oštěpařský fenomén Železný, atleti Hejnová, Maslák nebo Veselý, vlajkonoš Krpálek, šéf olympijského výboru Kejval, golfistka Spilková či kajakář Dostál. Vnímala jste je jinak než třeba publikum při Fed Cupu?
Je to podobné. Jen je zvláštní, že sportovci mají každý svou disciplínu a semknou se, aby fandili tenisu. To je bomba. Navíc je znám. Nejsou to neznámí lidé, kteří mi fandí ve velké hale.
Co fyzička, jak jste zápolila s vyčerpáním?
Neměla jsem asi dostatek energie, i když jsem se zásobila. Křeče na konci nebyly nic příjemného. Chytaly mě do chodidel, do stehen. Snad do všeho.
Vypadala jste, že byste dneska pro vítězství udělala cokoli. Bylo to tak?
Cokoli, klidně bych jí zlomila nohu. (směje se) Včera jsem na večeři lanařila sportovce a říkám: „Hraju proti Rusce, musíte přijít!“ Na olympiádě mi hrozně moc záleží. Nechala jsem tam všechno a jsem ráda, že vůbec ještě stojím. Potřebovala bych židli. Ale je super, že pořád hraju.
Co teď po utkání máte v plánu?
Vyšlapu se na rotopedu. Pak masáž, ledový bazén. Leháro a nějaké jídlo.
