Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Neděle 22. října 2017 Sabina

Lukáš Bauer. Už není ten bez medaile

21 2006
Turín - (Od zvláštních zpravodajů MF DNES) - Tři hodiny po stříbrném olympijském závodě se šel Lukáš Bauer proběhnout kolem vesnice sportovců. "Zůstal jsem sám, nikdo mě netahal: Musíš sem, nebo tam. Až v té chvíli mi došlo, jak dlouho jsem na tu medaili čekal, že jsem konečně prolomil tu smůlu. Teprve tehdy jsem pocítil opravdovou radost," vypráví blonďák z Božího Daru.

Pořád normální kluk, který snad nikdy nebude velkohubou hvězdou. Ani jako olympijský medailista.
   
Kroutí hlavou, když si poněkolikáté maže paměť mobilního telefonu, kam se vejde 150 SMS. "Pořád přicházejí další gratulace. Na svých internetových stránkách mám přímo záplavu ohlasů. Koukala celá škola, píšou mi třeba. Copak mě opravdu sleduje tolik lidí?" diví se.

Ale už pomalu chápe, jak tenká je lávka, která dělí úspěch od zapomnění. Přitom už vyhrál tři závody Světového poháru, šest let patří mezi nejlepší lyžaře světa. Ale pořád byl "ten bez medaile". Turínské hry to změnily.

"Olympiádu považuju za Everest, ostatní závody za Klínovec. Je strašně krásná a strašně nespravedlivá zároveň," uvědomuje si Bauer. "Má zvláštní kouzlo, protože se koná jen jednou za čtyři roky. Můžeš být největší favorit, ale nesedne ti, a až za čtyři roky to můžeš zkusit znovu. Máš prostě smůlu." On měl štěstí.

Nemusíte ho zbožňovat, ale nezbývá než konstatovat: Bauer je poctivý, pracovitý a svědomitý mladý muž. Znamenitý sportovec, hodný otec rodiny a také pilný student. Zkrátka vzorňák. "Když mi to někdo řekne, úplně se zastydím. Já, proč já? Mirek Dušín? Ne, to teda nejsem." Ale jakmile má prozradit, čím hřeší, najde jen úsměvná provinění.

"Doktor mi poradí cviky na záda, jenže já s nima skončím hned, jak záda přestanou bolest. Nebo věci do školy dělám na poslední chvíli."

Pivu a holkám nikdy moc nedal. "Pivo mi ani moc nechutná," přiznává. "Holky jo. Ale vlastně i na ně byli mezi námi lyžaři větší experti."

Místo aby po sezoně s kamarády posedával v hospůdce, vyrazí s nimi raději do kopců na horském kole.

Sám proti přírodě, to je výzva

"Viděli jsme Lukáše, jak krásně utíkal," říkají teď jeho mamince. Většinou se pak dozvědí: "Ale když byl malej, vzpíral se, pak seděl na schodech a brečel, že nechce jít na trénink."

On se brání: "Já si to nepamatuju." Raději vypráví, jak řádil s dětmi v ostrovské tělocvičně. A jak potom běhal na lyžích za místní klub. Až do chvíle, která změnila jeho život.

Osmák Bauer měl tehdy na svém kontě jediný republikový závod – skončil na 45. místě. Najednou za dveřmi zazvonil trenér Miroslav Petrásek, že si dává dohromady tréninkovou skupinu. A karlovarský Slovan, to byla pro něho lyžařská šlechta. "Obdivoval jsem, že mají všichni stejný kombinézy.My jsme si proti nim připadali jako amatéři."

Kdo ví, kam by se jeho život ubíral, kdyby se tehdy Petrásek nestavil. "Byla to náhoda." A na konci příběhu se blyští olympijské stříbro. "Zatím," zajiskří bojovně očima.

Bauer je sportovec univerzál. Kluk, který se potřebuje hýbat, aby měl pocit, že žije. "Nepřemýšlím nad tím, že sport přináší slávu a peníze," ujišťuje. Ale kopat do míče? "To si spíš ukopnu nohu," usměje se.

Raději jezdí na horských kolech, bloudí lesem při orientačním běhu, na kajaku se vydal po rozbouřené Ohři. Sám proti přírodě, takové výzvy vyhledává. Loni v létě se při soustředění v Sestriere vydal na kole po vrcholcích ve výšce 2500 metrů – a píchl. Náhradní duše byla vadná, neměl lepení, telefon, nic.

"Viděl jsem jen dole v dálce skokanské můstky v Pragelatu. Tak jsem vzal kolo na ramena a začal zlézat hory. Až pak zezdola z budky jsem zavolal, aby pro mě přijeli."

Právě takové extrémní zážitky si vychutnává. S Martinem Koukalem startoval na maratonu horských kol Manitou Železné hory, kde šest hodin pršelo. "Ten závod byla jedna velká klouzačka... ale dodnes na něj rád vzpomínám." Nebo proslulý bikový maraton Král Šumavy – tam mezi specialisty obsadil 11. místo. "Po dovolené jsem jim ujel, pak se trápil, ale dojel. To bylo vono."

Ideální den? Lyže, hospůdka, sauna

Vlastně i Bauerův stříbrný olympijský závod byl dalším dílem soubojů s přírodou. Večer se cítil perfektně. Jenže pak napadl mokrý sníh, na kterém mu většinou nejezdí lyže. "Byl jsem celej rozhozenej. O to větší cenu ta medaile má."

Proslavila ho. Jenže on miluje víc pocit anonymity a sounáležitosti v davu cyklistů na horských kolech nebo mezi orientačními běžci. "Tam na mě nikdo neukazuje: Hele, Bauer. A ani já si pak neříkám: Musíš."

Na pětidenních závodech orientačních běžců loni vyhrál jednu nižší kategorii. Přestože se v poslední etapě ztratil. "Bloudil jsem tolik, že jsem se dvakrát musel zeptat malého kluka na cestu. Nejdřív mě napadlo: To bude ostuda. Ale pak jsem si řekl: Proč by byla? Orienťáci jsou otevření, přírodní lidé, co mají k sobě blízko."

Život v datech

Narodil se 18. srpna 1977 v Ostrově nad Ohří, nyní bydlí s manželkou Kateřinou a synem Matyášem v Božím Daru

Na lyže se postavil poprvé ve dvou letech, v osmé třídě ho objevil Miroslav Petrásek, s nímž trénuje dodnes

Vystudoval střední průmyslovou školu a nyní studuje na Vysoké škole báňské obor ekonomika, management a informatika veřejné správy

Největší úspěchy:
1997 – 2. na MS juniorů na 30 km
2002 – 6. na OH na 30 km volně
2002/03 – 5. ve Světovém poháru a vítěz tří závodů
2005 – 5. na MS na 15 km volně
2006 – 2. na OH 2006 na 15 km klasicky

A on, ač je soutěživý typ, dokáže ocenit přírodu i jinak než ve zběsilém letu za vteřinami.

"Můj ideální den? Vylezu z baráku, po dvaceti metrech nazuju lyže a jedu po turistické magistrále. Za hodinku zastavím u hospůdky, dám si vepřo knedlo zelo a jinou trasou se zase vracím domů, kde si dopřeju saunu."

Kdysi měl na stěně pokoje plakát Gunde Svana, slavného švédského lyžaře. "I proto, že to nebyl suchý dříč," vysvětluje. Ani Bauer takový není. Ale vzorem mu býval Miguel Indurain, pětinásobný král cyklistické Tour de France. Za první peníze z brigády si koupil dres jeho týmu.

Bauera silně ovlivnil trenér Petrásek, bývalý biatlonista a bratr lyžaře Martina Petráska, člena bronzové štafety z mistrovství světa v Lahti 1999.

"Strávili jsme spolu spoustu času, je mi blízký, plno jeho názorů jsem přijal za své," tvrdí Bauer. Místy to došlo tak daleko, že se ho přítelkyně ptávala: "Hele, to přišel Petrásek, nebo Bauer?"

Trojku nejbližších kumpánů doplňuje Vít Fousek, který mu připravuje lyže. "Úplně se v Lukášovi vidím, je stejný jako já, když jsem závodil."

Také manželku našel v lyžařské stopě. Kateřina Balatková je dcerou Heleny Šikolové, bronzové z olympiády v Sapporu 1972. Sama bývala v širším reprezentačním kádru, pak dala přednost rodině. Z Jablonce se odstěhovala za Lukášem do Krušných hor, stará se o domácnost a teď druhý rok i o synka Matyáše.

"V kině jsme nebyli skoro dva roky," přiznává Lukáš.

 Lyže mu berou chvíle s rodinou. "Kdo je Luky?" ptá se mladá paní Bauerová malého, když se sami dívají na televizi. "Táta." Kdo je lyžař? "Táta."

Na co se Bauer nejvíc těší? "Přijedu domů, sedneme si spolu na gauč, přitulíme se k sobě," zasní se. "Normální věci."

Pochází z Ostrova nad Ohří, teď žije o kus výš, v bytě na Božím Daru. V místech, kde končí silnice. O kus dál staví dům. "Pro lyžování jsou tu ideální podmínky, čerstvý vzduch." Ale usadí se tu natrvalo? "Nevím, co bude dál. Záleží, co budu dělat já, co děti. Jestli by šlo odtud dojíždět."

Šel bych do zahraničí sbírat zkušenosti

Teprve později se přihlásil ke studiu Vysoké školy báňské, obor ekonomika, management a informatika veřejné správy. Jeho otec podniká ve strojírenství, rád by synovi jednou předal firmičku. Lukáš kdysi studoval i fakultu tělovýchovy a sportu. "Na výmyk jsem se strašně nadřel. Před olympiádou v Naganu jsem to radši ukončil."

Že by nechtěl zůstat u lyží? "Nejraději bych odešel do zahraničí, nasbíral zkušenosti a pak se vrátil domů," představuje si. "Líbila by se mi práce reprezentačního šéfa, něco jako Jochen Behle u Němců," přemýšlí nahlas. "Ale nemyslím si moc vysoko?"

Každodenní dřinu závodnickou vyměnit hned za trenérskou se mu moc nechce. "Možná až někdy tady u nás v menším klubu, s dětmi, po práci. Stejně by mi ani nezaplatili."

Lyžováním poprvé vydělal v roce 1999 na severském turné – asi 800 švédských korun (v přepočtu asi 4000 českých korun). Po osmi letech tvrdé práce. "Jenže víc mě potěšilo, že jsem porazil Jonssona," vzpomíná.

Olympijská medaile by mu mohla změnit život, zcela jistě vkročí do klubu milionářů.

"To jsem byl už dřív, splácím hypotéku," směje se.

Věří svým manažerům, že přetaví úspěch v lepší příjmy. Ví, že je tlačí čas, že brzy vstanou noví hrdinové. "Ne, nezměním se. Ani sám nevím, čím si udělám radost. Vrhám se jen do projektů, co mám pokryté."

 A pak připomíná: "Chci mít lepší podmínky pro přípravu pro sebe i pro náš tým Talenti, v něm jsou další mladí lyžaři."

To je celý on. Že si koupí porsche, opije se luxusním šampaňským nebo pojede na Seychely, to z něho nedostanete.

Při pondělní medailové oslavě v Českém olympijském domě dostal Lukáš Bauer vedle dortu, němž nechyběly marcipánové lyže, také dva originálně ozdobené melouny.







Mercedes Třída E 2,0 220d...
Mercedes Třída E 2,0 220d...

r.v. 2016, naj. 15 500 km, diesel
1 064 219 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze