Nerada se na ni dívá přímo na stadionu. "Dala za tři, to jsem nemusela jezdit," posteskla si Soukalová starší v emocích.
Už před závodem měla tušení. "Nikdy, co jsem byla na závodech, tak Gabča nezajela. Dlouho jsem váhala, jestli mám vůbec jít nahoru, ale zase jsem si říkala: Nebudu jak malá, pověrčivá, tak jsem vyrazila ."
Třicet let poté, co v Sarajevu 1984 získala stříbro s běžeckou štafetou, stála u olympijských tratí, aby povzbuzovala svou dceru. "Lístek na tribunu jsem neměla, tak jsem byla u plotu."
Víc nervózní než kdysi při svých závodech prý nebyla. "Ono, jak to bylo za mě, si už asi nepamatuju."
U trati neměla ideální přehled, ale coby zkušená trenérka spoustu věcí odhadla. Třeba situaci po první střelbě.
"Když jsem viděla, jak dojela už tu patnáctku (Estonku Gaimovou) a teď nikde, říkala jsem si: Jedno kolo, druhé, to budou asi tři. Spočítala jsem si to v hlavě," přiznala. "Podle mě moc rychle vyrazila, měla si víc šetřit síly."
Mohla být dcera přemotivovaná? "Je to možné. Zatím tady střílela dobře, tak nevím, co tam dělala. Asi střílela moc rychle a nezvládla to." Při každém přejezdu hnala hlasivkama českou biatlonistku. "Mně se líbilo, jak jela."
Když se po dojetí závodu potkaly u servisních buněk, dcera se mamince omlouvala: "Promiň, že jsem ti pokazila zážitek..."
Maminka mávla rukou. "Byla vysmátá, jako kdyby zakrývala, jak ji to mrzí. Ale je to sport, možná čekala víc, teď už nic nenadělá."
Podruhé v areálu Krasnaja Poljana bývalá běžkyně svou dceru, nejlepší českou biatlonistku závodit neuvidí. V pondělí má naplánován výjezd na sjezdové lyžování, shlédne část superkombinace. "Jsme domluvené s Olgou Křížovou, podívám se na sjezd, ten jsem ještě nikdy neviděla."
V úterý, kdy se Gabriela Soukalová mladší postaví na start stíhacího závodu, už bude doma. V televizi uvidí, kam se její dcera posune z 29. místa po sprintu. "Na medaili už to bohužel nedá, ztráta je velká, ale má ještě několik příležitostí."
