Až při pátečním zahájení olympijských her projde procesí všech účastnických zemí, tak ještě před pořádající Brazílií nastoupí na stadion Maracaná netradiční uskupení deseti sportovců - jiných kultur, jiných náboženství, jiných zemí a jiných osudů.
A olympijskou vlajku výpravy uprchlíků, kterou se rozhodl poprvé v historii sestavit Mezinárodní olympijský výbor, ponese osmnáctiletá plavkyně Mardiniová. Příběh této Syřanky je velmi silný a lační po něm novinářské štáby z celého světa.
Jusra byla na začátku kariéry doslova hozena do vody. Naučit plavat se prostě musela. Její tatínek v Sýrii pracoval jako plavecký trenér a už od tří let připravoval také svou dceru. Mardiniová závodila, užívala si běžného dětského života.
Ale spokojenost záhy vystřídal strach.
Olympijský tým uprchlíků v RiuJames Chiengijek (Jižní Súdán, atletika/400 m) Jiech Biel (Jižní Súdán, atletika/800 m) Paulo Lokoro (Jižní Súdán, atletika/1500 m) Jonas Kinde (Etiopie, atletika/maratón) Popole Misenga (Kongo, judo/do 90 kg) Rami Anis (Sýrie, plavání/100 m motýlek) Rose Lokonyenová (Jižní Súdán, atletika/800 m) Anjelina Lohalithová (Jižní Súdán, atletika/1500 m) Jolande Mabikaová (Kongo, judo/do 70 kg) Jusra Mardiniová (Sýrie, plavání/200 m volný způsob) |
Roku 2011 vypukla v její zemi občanská válka. Najednou Mardiniová nemohla jít, kam chtěla. „Vrať se domů!“ prosila do telefonu třináctiletou dívenku matka, když se venku střílelo.
Ale Jusra nechtěla žít v takových podmínkách, snažila se každodenní boje vytěsnit na okraj mysli. „Ve škole jsme se nikdy nebavili o válce,“ vzpomínala Mardiniová v rozhovoru pro New York Times. „Ze začátku o tom mluvil každý, ale po čase jsme si zvykli a říkali si: O.K., jestli mám umřít, tak ať umřu. Ale nechte mě žít můj život, chci vídat svoje kamarády.“
O rok později se během bitev o Damašek dům rodiny Mardiniových zřítil. Bomby dopadaly také na bazén, kde zrovna Jusra trénovala. Dvě její kolegyně zahynuly. A tak si řekla - čeho je moc, toho je příliš. Rozhodla se před válkou utéct.
Se starší sestrou Sárou, která taky závodně plavala, dalšími příbuznými a pár kamarády vyrazili. Cestovali do Libanonu a z Turecka se hodlali dostat do Řecka.
Jenže do člunu se namačkalo dvacet lidí, výrazně přes kapacitu plavidla. Po chvilce přestal fungovat motor, a tak sestry Mardiniovy s dalšími uprchlíky, co uměli plavat, skočily do moře.
V rozbouřených vlnách bylo k večeru chladno, mokré šaty táhly Jusru ke dnu, sůl pálila do očí. Tři a půl hodiny ve vodě, tváří v tvář smrti si Mardiniová pomyslela: „Stálo mi to vůbec za to?“ Ironií osudu mohla profesionální plavkyně utonout v moři...
„Všichni se modlili, volali o pomoc, topili jsme se,“ líčila Syřanka. Pobřežní policie odpovídala pokaždé stejně: „Otočte se a vraťte se zpět! Otočte se a vraťte se zpět!“
Nakonec posádka uprchlíků přistála na řeckém ostrově Lesbos. Po dalších útrapách se balkánskou cestou dostala JusraMardiniová i se sestrou do Německa. Nevěděla, co s ní bude. Ale neměla problémy, cítila se šťastně.
Zkušený německý trenér Sven Spanbekrebs si náhodou v uprchlickém táboře syrské plavkyně všiml, styl má dobrý, jenom potřebuje dohnat fyzičku. Od loňského října začala Mardiniová trénovat v jednom z nejstarších berlínských klubů. Aby získala sílu, stravovala se skoro měsíc ve fast foodech. Její kouč oslovil olympijský výbor a velký sen o startu pod pěti kruhy se přiblížil.
„Doufám, že díky nám nic nevzdáte“
Na první tiskovou konferenci s Mardiniovou dorazila stovka žurnalistů z celého světa, Spanbekrebs musel žádosti o rozhovor odmítat. Z Mardiniové je celebrita mezi uprchlíky. V červnu získala definitivní svolení soutěžit v Riu, později se dozvěděla, že ponese na zahajovacím ceremoniálu olympijskou vlajku.
„Budeme vás reprezentovat v tom nejlepším světle. Doufám, že vás naše příběhy donutí posunout se tam, kde chcete být, a že díky nám nic nevzdáte,“ vzkázala z dějiště her ostatním lidem, kteří prchají před válkou.
Motivátorce Mardiniové je přesto trochu líto, že nemůže bojovat v bazénu za svou zemi. Ale doufá, že se do Sýrie jednou vrátí a svůj dramatický příběh rozšíří mezi krajany. „Nikdy na to nezapomenu,“ říká.
Jen na medaili nejspíš musí mladá Syřanka zapomenout. Vždyť na 100 metrech volným způsobem má osobní rekord 1:02, motýlka na stejné trati plavala nejrychleji za 1:08. Její časy zaostávají o několik sekund za kvalifikačním limitem.
Ale Mardiniovou tohle netrápí, zažila přece něco mnohem horšího. Teď chce zaútočit na svá maxima. Těší se, že potká amerického plavce a vlajkonoše Michaela Phlepse, svůj dětský idol. Na závěr povídání vyřkne větu, která dokonale vystihuje celý její dosavadní život.
„Abych brečela někde v koutě? To prostě nejsem já!“
