Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 20. října 2017 Vendelín

Bomby při tréninku, boj o život v moři. Jak mladá Syřanka plave v Riu

Syrská plavkyně Jusra Mardiniová ponese olympijskou vlajku v týmu uprchlíků. | foto: AP

4 2016
V brazilském Riu klidně můžete spatřit nápis „Refugees welcome! Uprchlíci, vítejte!“, v duchu olympijské myšlenky sportovní svět chová k válečným migrantům vřelý vztah. Na letošní olympiádě bude dokonce soutěžit tým složený z uprchlíků. Jeho mediální hvězdou se stala Jusra Mardiniová, mladá plavkyně ze Sýrie.

Až při pátečním zahájení olympijských her projde procesí všech účastnických zemí, tak ještě před pořádající Brazílií nastoupí na stadion Maracaná netradiční uskupení deseti sportovců - jiných kultur, jiných náboženství, jiných zemí a jiných osudů.

A olympijskou vlajku výpravy uprchlíků, kterou se rozhodl poprvé v historii sestavit Mezinárodní olympijský výbor, ponese osmnáctiletá plavkyně Mardiniová. Příběh této Syřanky je velmi silný a lační po něm novinářské štáby z celého světa.

Jusra byla na začátku kariéry doslova hozena do vody. Naučit plavat se prostě musela. Její tatínek v Sýrii pracoval jako plavecký trenér a už od tří let připravoval také svou dceru. Mardiniová závodila, užívala si běžného dětského života.

Ale spokojenost záhy vystřídal strach.

Olympijský tým uprchlíků v Riu

James Chiengijek (Jižní Súdán, atletika/400 m)

Jiech Biel (Jižní Súdán, atletika/800 m)

Paulo Lokoro (Jižní Súdán, atletika/1500 m)

Jonas Kinde (Etiopie, atletika/maratón)

Popole Misenga (Kongo, judo/do 90 kg)

Rami Anis (Sýrie, plavání/100 m motýlek)

Rose Lokonyenová (Jižní Súdán, atletika/800 m)

Anjelina Lohalithová (Jižní Súdán, atletika/1500 m)

Jolande Mabikaová (Kongo, judo/do 70 kg)

Jusra Mardiniová (Sýrie, plavání/200 m volný způsob)

Roku 2011 vypukla v její zemi občanská válka. Najednou Mardiniová nemohla jít, kam chtěla. „Vrať se domů!“ prosila do telefonu třináctiletou dívenku matka, když se venku střílelo.

Ale Jusra nechtěla žít v takových podmínkách, snažila se každodenní boje vytěsnit na okraj mysli. „Ve škole jsme se nikdy nebavili o válce,“ vzpomínala Mardiniová v rozhovoru pro New York Times. „Ze začátku o tom mluvil každý, ale po čase jsme si zvykli a říkali si: O.K., jestli mám umřít, tak ať umřu. Ale nechte mě žít můj život, chci vídat svoje kamarády.“

O rok později se během bitev o Damašek dům rodiny Mardiniových zřítil. Bomby dopadaly také na bazén, kde zrovna Jusra trénovala. Dvě její kolegyně zahynuly. A tak si řekla - čeho je moc, toho je příliš. Rozhodla se před válkou utéct.

Se starší sestrou Sárou, která taky závodně plavala, dalšími příbuznými a pár kamarády vyrazili. Cestovali do Libanonu a z Turecka se hodlali dostat do Řecka.

Jenže do člunu se namačkalo dvacet lidí, výrazně přes kapacitu plavidla. Po chvilce přestal fungovat motor, a tak sestry Mardiniovy s dalšími uprchlíky, co uměli plavat, skočily do moře.

V rozbouřených vlnách bylo k večeru chladno, mokré šaty táhly Jusru ke dnu, sůl pálila do očí. Tři a půl hodiny ve vodě, tváří v tvář smrti si Mardiniová pomyslela: „Stálo mi to vůbec za to?“ Ironií osudu mohla profesionální plavkyně utonout v moři...

„Všichni se modlili, volali o pomoc, topili jsme se,“ líčila Syřanka. Pobřežní policie odpovídala pokaždé stejně: „Otočte se a vraťte se zpět! Otočte se a vraťte se zpět!“

Nakonec posádka uprchlíků přistála na řeckém ostrově Lesbos. Po dalších útrapách se balkánskou cestou dostala JusraMardiniová i se sestrou do Německa. Nevěděla, co s ní bude. Ale neměla problémy, cítila se šťastně.

Zkušený německý trenér Sven Spanbekrebs si náhodou v uprchlickém táboře syrské plavkyně všiml, styl má dobrý, jenom potřebuje dohnat fyzičku. Od loňského října začala Mardiniová trénovat v jednom z nejstarších berlínských klubů. Aby získala sílu, stravovala se skoro měsíc ve fast foodech. Její kouč oslovil olympijský výbor a velký sen o startu pod pěti kruhy se přiblížil.

„Doufám, že díky nám nic nevzdáte“

Na první tiskovou konferenci s Mardiniovou dorazila stovka žurnalistů z celého světa, Spanbekrebs musel žádosti o rozhovor odmítat. Z Mardiniové je celebrita mezi uprchlíky. V červnu získala definitivní svolení soutěžit v Riu, později se dozvěděla, že ponese na zahajovacím ceremoniálu olympijskou vlajku.

„Budeme vás reprezentovat v tom nejlepším světle. Doufám, že vás naše příběhy donutí posunout se tam, kde chcete být, a že díky nám nic nevzdáte,“ vzkázala z dějiště her ostatním lidem, kteří prchají před válkou.

Motivátorce Mardiniové je přesto trochu líto, že nemůže bojovat v bazénu za svou zemi. Ale doufá, že se do Sýrie jednou vrátí a svůj dramatický příběh rozšíří mezi krajany. „Nikdy na to nezapomenu,“ říká.

Jen na medaili nejspíš musí mladá Syřanka zapomenout. Vždyť na 100 metrech volným způsobem má osobní rekord 1:02, motýlka na stejné trati plavala nejrychleji za 1:08. Její časy zaostávají o několik sekund za kvalifikačním limitem.

Ale Mardiniovou tohle netrápí, zažila přece něco mnohem horšího. Teď chce zaútočit na svá maxima. Těší se, že potká amerického plavce a vlajkonoše Michaela Phlepse, svůj dětský idol. Na závěr povídání vyřkne větu, která dokonale vystihuje celý její dosavadní život.

„Abych brečela někde v koutě? To prostě nejsem já!“







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze