Po Riu vás organizačně čeká úplný protiklad, ne?
Jsem na to zvědavý. Jestli pro naši českou náturu bude lepší japonská preciznost, nebo brazilská rozvolněnost, když jsme mohli použít naplno tu naši „Czech Way“. Japonce budeme muset náš styl naučit.
„Chci, aby sportovci viděli, že olympijská vesnice je náš domov, že jsme nejlepší. Že nejedeme na dovolenou.“ |
Dělat věci po česku, to je hlavně schopnost se přizpůsobit, improvizovat?
Když něco chceme za deset minut, má to trvat deset minut. Což v Japonsku nejde, všechno musí mít měsíc dopředu, a ještě s papírem. Pro nás jako pro tým, který připravuje zázemí pro sportovce, to bude trošku náročnější. V Riu jsme si mohli dovolit doopravdy hodně: třeba svítící postava Zátopka, to byl majstrštyk. Člověku z vesnice jsem dal do ruky ovladač, aby to mohl slavnostně rozsvítit - ale nepochopil, že to tím schválil (úsměv). Na druhou stranu: hlavně v olympijské vesnici nefungovalo skoro nic.
Zkušenosti z Tokia vypadají jak?
Druhý extrém, snad najdeme kompromis. Jediné, čeho se bojím, je to, že Japonsko a Tokio především jsou vyhlášené tím, že životní prostor je tam menší, než na jaký jsme zvyklí v Evropě. S tím se, myslím, budeme potýkat. Plus s dalšími věcmi: vedro, shon největšího velkoměsta na světě, vzdálenosti.
Ohledně cestování pořadatelé vytahují magický údaj: 30 minut od vesnice.
Tak jednoduché to nebude. Časy na dojezdy budou delší, není tam nic v docházkové vzdálenosti, takže třicet minut cesty znamená v realitě něco trochu jiného. Musíte dojít na transport mall, sednout do autobusu, projít kontrolou, mnohdy komplikovaně dojít na sportoviště, jelikož jsou tam různé zóny pro různé akreditace... Pak se doba násobí. Ale kdo jede na olympiádu, musí s tím počítat.
NÁRODNÍ STADION V TOKIU. V místě arény, která hostila hry v roce 1964, se dokončuje stavba nového stadionu za 1,25 miliardy dolarů (zhruba 28 miliard korun). Otevřen by měl být v prosinci.
I proto nevznikne jen jedna olympijská vesnice?
Oficiálně budou tři, kromě klasické ještě cyklistická a jachtařská. Na jachting je dojezdová vzdálenost plus minus hodinu a půl, což by nebylo úplně komfortní, tak jim udělali vesnici z jednoho hotelu - tak to fungovalo už při hrách v Tokiu 1964. I tak to mají na závody půl hodiny, ale aspoň ne tak daleko a hlavně ne přes město. A cyklisté závodí v oblasti Izu, ta je ještě dál.
Co speciálního výprava poveze?
Řadu věcí. Už materiály na oblečení pro sportovce zohledňují podnebí. Vezeme chladicí vesty, chladicí bazénky. Máme nějaké vychytávky, které ještě říkat nebudu, jelikož jsou v uvozovkách tajné. Taky speciální matrace, jako v Pchjongčchangu a v Riu.
Rok do her v Tokiu: přípravy působí skvěle. Ale bude laskavá příroda? |
Jak se do menších prostorů poskládají dlouháni Synek či Krpálek?
Na to se pamatuje, k jednotlivým postelím se vždy dodávají nástavce. I u matrací máme dvě velikostní verze, delší a kratší, takže 200 a 230 centimetrů. Na spaní to budou mít dobré, teď jde o to, kolik zbude prostoru vedle postele. Matrace dopředu nabízíme top sportovcům, vždycky se jich pár přihlásí. Držíme pořád stejný typ, pak můžou spát takzvaně ve svém.
Jenže?
Přesvědčit lidi ve vesnici, že máme svoje matrace, není úplně jednoduché. Ale když jsme to naučili i Korejce... Zatím jsme to vždycky dělali oficiálně, ovšem je možné, že v Japonsku budeme muset přejít na Czech Way a dovezeme si je jako zavazadlo. Ona totiž složená matrace doopravdy vypadá jako větší kufřík.
Čeští adepti na medaile z TokiaPřehled
|
Kacířská otázka: proč to vlastně děláte?
Abychom sportovcům zajistili nejlepší možné spaní. Matrace v olympijské vesnici jsou špičkové, jenže tam mají jen jeden typ. A když máte holku, která váží 45 kilo, nebo kladiváře, který váží 120, nedává smysl, aby spali na stejné. Navíc pak sportovci cítí, že se pro ně udělalo všechno možné.
Také aklimatizace je věda, že?
Někomu trvá deset dní, jinému dva týdny, další se nesrovná ani za měsíc. Spoustu věcí řešíme s odborníky z Národního ústavu duševního zdraví. Kdy si nasadit modré brýle, kdy oranžové. V kolik jít do světelné sprchy, v kolik chodit spát. Důsledkem je, že pak sportovci mohou začít dřív trénovat.
Je ďábel skryt v detailu? I šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval říká, že vaším cílem je dát výpravě pocit, že Češi jsou špička.
Až v září nám řeknou, kde přesně budeme v olympijské vesnici bydlet, podle toho budeme vymýšlet i výzdobu. Já chci, aby sportovci viděli, že to je náš domov, že jsme nejlepší. Že nejedeme na dovolenou.
Klíčová věc pro celé plánování: jak velký má kontingent pro Tokio být?
Pořád ještě zbývá dlouhá doba. Střelci už získali čtyři kvóty pro jejich sport, plavci tři na jméno... Ale kolik jich je teď, to je fuk, důležitý bude stav na začátku července 2020. Doufám, že se dostaneme k našemu šťastnému číslu 120, i nad ně. To by bylo krásné, skvělé. Optimistický plán nám vyšel na 200, to jsme trošku proškrtali.
V Riu závodilo 105 reprezentantů. Byť je řeč o ideální variantě, je vážně možné dostat se až na 200? Díky kolektivním sportům?
Konkrétní nebudu, protože bych tím naznačoval, komu nevěřím a komu jo. Ale pozor, čísla až tolik nedělají týmové sporty. Jsme optimisté spíš v tom, že získání kvót pro jednotlivé sporty bude vyšší než obvykle.
Maskot her v Tokiu Miraitowa
Sám nejlíp víte, jak těžké to je.
Řeknu příklad, co znám nejlíp: v kanoistice postupuje z mistrovství světa pět lodí, což je naprosté minimum, nebývale nízká kvóta. Být pátý, nebo první, to není zase tak velký rozdíl. V řadě sportů už to, že se dostanete na olympiádu, znamená schopnost bojovat o medaili.
Co těm, kteří sítem projdou, dáte za instrukce pro chvíle mimo sportoviště?
Budeme sice v největším městě světa, ale s daleko menší kriminalitou než v Riu. Všichni, kdo do Tokia v rámci výpravy pojedou, budou reprezentovat Česko. Nejsme turisti. Takže doporučení bude velice podobné jako v minulosti: držet se v bezpečných zónách a soustředit se na svůj výkon.
