Fandil, slzel štěstím, ale hlavně cítil obrovskou motivaci v hokeji něco podobného dokázat. Hrát velké zápasy, být olympionikem. Teď už je na svých čtvrtých hrách, tentokrát jako kapitán reprezentace, která ve čtvrtek vstoupí do turnaje zápasem proti Koreji.
Erat touží po medaili, ale víc pro něj znamená, aby se on i jeho parťáci stali dětskými vzory. „Je naše povinnost, abychom to, co dali kluci z Nagana nám, dokázali předat dětem, které vyrůstají teď,“ říká Erat pro MF DNES.
Česko - KoreaSledujte podrobnou on-line reportáž. |
Nagano mělo takovou sílu?
Ano. Byla to ta největší motivace a bylo úžasné sledovat tehdejší hráče. Ze Špágra (asistent trenéra Špaček) si dělám legraci, že se za soupeřem jen vozili. Hrál se systém, kdy jste protihráče zahákovali a vezli se. Je neskutečné, jak se hokej za dvacet let posunul dopředu. Lidi někdy mluví o tom, jak se hokej změnil za deset let. Ale on je rok od roku rychlejší. Neuvěřitelně se vyvíjí. Zároveň mám obrovskou úctu ke klukům, co to dokázali.
Od Nagana uběhlo jen osm let a najednou jste s většinou hrdinů v Turíně hrál.
Mám za sebou tři olympiády, ale Turín byl pro mě asi nejvíc. Hrál jsem s borci jako Lanýž (Lang), David Výborný, Jarda Jágr, Martin Straka. To jsou kluci, kteří když jsou na ledě, tak je radost se jen dívat. A já si s nimi mohl zahrát. Vancouver byl neskutečný zážitek, protože to město a celá Kanada hokej milují. Měli jsme tým, který mohl udělat velký úspěch, ale přišlo čtvrtfinále a všechno se zhroutilo. V Soči to bylo podobné, ale pochopil jsem, že každá olympiáda nemůže dopadnout dobře. A to je na hokeji krásné.
Teď jste kapitán, který má zodpovědnost. Cítíte se jinak?
V Turíně jsem vůbec netušil, co zodpovědnost je. Hráli jsme čtvrtfinále, semifinále a já nechápal tu výjimečnost. V zápase o bronz proti Rusku jsem dal gól na 1:0 a ani si neuvědomoval, jak je důležitý. Ale každým zápasem play-off v NHL jsem rostl. Teď jsem o dvanáct let dál a vnímám každý moment, detail, který může o olympiádě rozhodnout. Takže být kapitánem je pocta i obrovská zodpovědnost.
Kdy jste se rozhodl, že chcete být součástí tohoto týmu?
První věc byla, že jsem si mohl s Pepou (trenérem Jandačem)promluvit. Dozvědět se, co ode mě vůbec čeká a jakou roli mám v týmu mít. Druhá věc byla moje osobní motivace reprezentovat. V hlavě si promyslet, jestli přijmu zodpovědnost, kterou budu mít. Anebo už je to definitivně za mnou.
Klíčové setkání s koučem se dle jeho slov odehrálo v příjemné hospůdce za Brnem. Potěšilo vás, jaký má eminentní zájem?
Je to velká součást toho, co chce český nároďák budovat. Že s kluky mluví. Ať je jim čtyřicet nebo dvacet, musí vědět, na čem jsou. Nároďák je o tom, že nereprezentujeme jen hokej, ale vystupujeme jako celé Česko. Čím víc kluků si bude vážit, že můžou hrát za nároďák a, trenéři s nimi budou mluvit, tím větší respekt kouč bude mít.
Vy jste mu nakonec řekl ano. Kdo pomáhal rozhodovat?
První byly moje děti. Kdyby nechtěly, abych jel, tak tu nebudu. Brácha a kamarádi mi řekli, proč bych nejel a nepomohl udělat úspěch. Často mluvím s Petrem Čajánkem, protože to byl můj mentor ve Zlíně. I ten byl pro. A Libor Zábranský mi řekl: Špeny, jdi do toho. A to jsou všechno lidi, kteří když něco řeknou, poslechnu je.
Synovi bude šest. Ze Soči si vás nepamatuje, byl i on motivací, aby vás viděl na olympiádě?
Do Komety jsem šel proto, že už jsem nechtěl zůstávat v Rusku ani nikde v NHL hrát třetí čtvrtou lajnu. Chtěl jsem být víc se svými dětmi. A co dali kluci z Nagana nám, měli bychom předat dnešním dětem. Pamatuji si, jak bylo pro nás Nagano neskutečné a do smrti budu mít k těm hráčům obrovskou úctu. Zároveň to byl jeden z důvodů, proč jsem se na olympiádu rozhodl jet – chci mladým klukům pomoct. Aby věděli, že tady jsme a že chceme udělat úspěch.
Chybí vám v týmu Martin Nečas, váš chráněnec z Komety?
Mrzí mě to hodně. Protože je to kluk, na kterém bude jednou český nároďák stát. Ale vím, že je diskutabilní, jestli by mu ten turnaj ublížil, nebo prospěl. To je věc trenéra.
Vraťme se ještě do roku 2006. Když jste se objevil na olympiádě, cítil jste hrdost kvůli mamince, bratrovi? Bral jste to jako odměnu pro ně?
Když jsem byl kluk, neměl jsem ponětí, co je to Stanley Cup. Já věděl, co je to liga a nároďák bral jako největší odměnu pro hokejistu. Když jsem se dostal do Turína, bylo to poděkování za to, co všechno jsem hokeji podřídil. Olympiáda je pro každého sportovce nejvíc, a když tu ještě hráli kluci z NHL, tak jste se měřili s těmi nejlepšími. Úžasný zážitek.
Teď jste na čtvrté olympiádě.
Kdyby mi to někdy někdo řekl, myslel bych, že se zbláznil. Že tak dlouho na vrcholové úrovni nemůžu hrát. Zvlášť když hokejista musí počítat, že přijde zranění, neudrží výkonnost. Jsem teď vděčný za každý den, kdy můžu hrát a jsem šťastný, že tady můžu bojovat o zlato.
Český kapitán Martin Erat (vpravo) brání kanadského hokejistu Quintona Howdena.
Kromě syna vás uvidí i malí svěřenci z Třebíče, které trénujete.
I to je pro mě obrovsky důležité. Že si váží toho, že je učí někdo, kdo hraje na profesionální úrovni. Druhá věc je, že v nich musíte zapálit jiskru, protože ať už v životě budou dělat cokoliv, tak musí mít motivaci něco dokázat. To je jedna z věcí, kvůli které hokej dělám. Ať jako trenér, či hráč – mladí musí mít vzory, bez nich to nejde a nikdy nešlo.
Kdy se ve vás zlomilo, že chcete být tím vzorem?
Nejvíc mě ovlivnilo období, kdy jsem hrál v Nashvillu (2003–2013). Pochopil jsem, že hokej není jen o tom, že něco dostáváte. Viděl jsem, jak kluci vydělávají velké peníze, že vyhrávají zápasy, ale když něco od hokeje dostali, chtěli to taky nějak vrátit. Ať to bylo pro nemocné děti, nebo pro malé hokejisty. Zažil jsem hráče jako Peter Forsberg, Paul Kariya, Tom Fitzgerald, a i když byli vyčerpaní ze zápasu, zranění, tak stejně druhý den vstali a šli za dětmi do nemocnice. Usmívali se a dělali to rádi.
Teď jste mentorem vy. Je radost „vychovávat“ zmíněného Martina Nečase?
Když jsem ho potkal, bylo to, jako byste vykopali diamant, ale nebyl opracovaný. Já si na něm vážím, že se chtěl učit. Že to pro něj nekončilo extraligou, ale chtěl dosáhnout mnohem víc. Ať bude mít kariéru jakoukoliv, je to i pro mě důkaz a motivace pro mé trénovaní, že u nás mohou dál vyrůstat skvělí hokejisté. Že se jednou zase budeme jezdit dívat na nového Jágra, Straku. To mě teď žene dopředu.
Vaše názory často ovlivňují i jiné trenéry dětí.
Každý trenér by měl mít svou cestu. Dobrou, špatnou, ale vychovávání dětí je to nejdůležitější. My se pořád upínáme na juniorskou, dorosteneckou extraligu, ale nejdřív musíme vychovat malé děti, které hokej vůbec budou chtít hrát. Které ho budou milovat a budou chtít něco v něm dokázat. Budou chtít hrát za Česko. Jenže doma máme hrozně moc radilů, ale hrozně málo trenérů. Takže všichni kluci i´ti, co byli v Naganu, musíme pomoct, aby z těch malých kluků vyrostli hokejisti, kteří nám tu teď chybějí.
Klíčem může být medaile na olympiádě.
Bezesporu. Děti jsou ovlivnitelné, a když jsem mluvil o té motivaci, která je požene vpřed, tak my jim můžeme pomoct, koho budou mít za vzor. Na ledě necháme všechno, aby se úspěch zrodil. A nejen my. Zase se moc rád potkám s Martinou Sáblíkovou, která je už teď neskutečným vzorem pro ostatní.
Co týmu jako kapitán řeknete?
Kapitán by měl být ten, který vždycky bude říkat pravdu, ať se to líbí, nebo ne. A mým úkolem bude, až budeme na ledě, abychom tam nechali 110 procent. Zažil jsem skvělé kapitány, vedle kterých jsem vyrůstal v Nashvillu. Zažil jsem Davida Výborného, Petra Čajánka a to všechno byli lidi, kteří když vstoupili do kabiny, měli respekt a vy jste je chtěl následovat. To je můj cíl.
