Nesmí startovat v olympijské časovce v Riu. Ani tribunál Mezinárodní sportovní arbitráže ji do ní nepustil.
Ponechme zatím stranou, kdo je vinen tím, že letní olympijský sen Martiny Sáblíkové dospěl až k takovému krachu, i skutečnost, že tribunál CAS v podstatě ani neměl jinou možnost než potvrdit verdikt, vycházejí z platných pravidel svrchované sportovní organizace.
Smutná a zarážející však právě nyní je, jakou psychohru musela Martina Sáblíková kvůli prchavému zbytku naděje podstoupit.
Už když jsme se před týdnem v Riu setkali, popisovala, že úplně nejhorší z celé kauzy pro ni nebyl moment, kdy se 1. června dozvěděla, že vyjeté místo na hrách ve skutečnosti nemá.
„Nejhůř mi bylo, když jsme se rozhodli, že mám přece jen letět do Ria, abychom se tu ještě o něco pokoušeli,“ přiznala.
Její duše, která se mezitím smířila se skutečností, že o letní hry přišla, tím byla vystavena dalšímu emočnímu úderu.
Divíte se, že potom v Brazílii nemohla ani v noci spát?
Události, které se odehrály přímo v Riu, tento úder jen umocnily. Nejprve odkládané slyšení u arbitráže. A když k němu konečně došlo, následoval dlouhý den v napětí a bez rozuzlení, odložený verdikt a další probděná noc.
Copak tribunál CAS opravdu celý den a celou noc od projednání případu přemýšlel, jak svůj výrok zdůvodnit?
Závěrečné etudy této kauzy byly vrcholně nedůstojné a necitlivé k povahově skromné ženě, která je jednou z nejúspěšnějších českých olympioniků historie a hrdinkou zimních her.
I kdyby se stal zázrak a start v časovce by jí byl povolen, měla by necelých 24 hodin na to, aby k němu přeladila svoji mysl, akreditovala se na hrách, přestěhovala se do olympijské vesnice a absolvovala veškeré náležitosti. Fyzická i psychická příprava na vrcholný podnik její cyklistické kariéry by rozhodně měla vypadat jinak.
Zázrak se nestal.
Ve středu vyrazí na trať olympijské časovky ženy, se kterými se chtěla utkat a jimž loni na mistrovství světa v Richmondu byla kvalitní soupeřkou.
Nedivil bych se, kdyby se na ten závod nepodívala ani v televizi.
