„Jaká byla tvoje nejlepší?“ ptá se protřelého veterána.
„Hned ta první, ještě za komunistů, v Soulu 1988. Měl jsem tam vyvalené oči a všechno šíleně vnímal. Fotil jsem se vedle Gabriely Sabatiniové, potkal Bena Johnsona. Navíc celé město olympiádou doslova dýchalo, ne jako v Atlantě.“
MFD: Takže co byste Mirce poradil? Ať si užívá svoji premiéru?
On: Určitě. Soustřeď se na závody, ale taky se rozhlížej kolem sebe.
Ona: Však já se rozhlížím. Zatím hlavně ve vesnici. Teď jsem zrovna byla v posilovně. Mají tam šest trenažérů, jenže stály u nich hodinové fronty.
On: Radši si půjdu zaběhat nebo zaplavat. Vesnice je tu malinko fórovější. Ale tím ti nechci kazit dojem.
Ona: Nekazíš. I když čekala jsem ubytování trochu lepší, z jiných závodů jsem zvyklá na sprchu na pokoji. Tady je jedna pro pět lidí. To bývalo na olympiádě vždycky?
On: Skoro pokaždé. V Barceloně nebyla ani klimatizace. Většinou jsou ve vesnicích byty pro víc lidí. Snad jen s výjimkou Atlanty, kde jsem bydlel na koleji.
MFD: Mirko, zkusíte napodobit Vaška? Vydržíte také pět olympiád?
On: Určitě vydržíš. Jen si to představ: jsi v mé kůži a blíží se pátá.
Ona: Radši ne. Mně je teď 24. Na páté by mi bylo čtyřicet.
On: Však já si taky v Atlantě říkal, že ještě rok dva budu veslovat a skončím. A vidíš, jsem tady. Strašně rychle to uteklo.
Ona: Kdepak, zvládnu maximálně tři. Holky jsou na tom jinak než kluci. Chci mít rodinu, děti. I když... Je pravda, že všechny moje největší soupeřky už děti mají a závodí dál. Běloruska dokonce s sebou vozí šestiletou dceru.
MFD: Co z toho vyvozujete?
Ona: Že můj čas teprve přijde.
MFD: Vlastně byste měli Mirku obskakovat, Vašku. Je jedinou veslařkou ve výpravě, oproti patnácti mužům.
Ona (směje se a kroutí hlavou): No galantní ke mně zrovna nejsou. Baví se mezi sebou jako kluci a neregistrujou, že já kluk nejsem.
On: S tím souhlasím.
Ona: Oni jsou ve skutečnosti hodní. Jen občas mají narážky na ženský. Radši nereaguju, nemá to cenu.
On: Správně. Jen bys nám nahrála na smeč.
MFD: Copak ji nevnímáte také jako jemnou ženu?
On: Záleží na situaci. Na kanálu je pro mě Mirka bojovnicí, která umí zabrat. Zato když ji potkáte ve městě, neřekli byste: Tohle je skifařka. Na rozdíl od svých soupeřek není veslováním poznamenaná, vypadá jako docela normální ženská.
Ona: To jsem ráda. V létě ráda nosím pohodlné, elegantní šaty. Ale vařit neumím.
On: Mě vaření baví. Úplně se vyžívám v grilování.
MFD: Povězte mi oba, co na tom druhém nejvíce obdivujete?
Ona: Klid a pohodu. Také jak je Vašek kdykoliv ochotný pomoci. A jak dlouho vydržel u veslování, i když je v Račicích na skifu sám. Nelíbí se mi, když někdo říká: Ať už skončí.
On: Já si na Mirce cením, že jí úspěchy nestouply do hlavy. Taky už se naučila dělat rozhovory. Když něco řekne, má to hlavu a patu.
Ona: Ze začátku jsem z nich byla úplně paf. Teď už jsem si na otázky zvykla.
On: A máš zdravé sebevědomí. Uvnitř, v sobě. Navenek ho nedáváš znát.
Ona: No exhibicionistka snad opravdu nejsem.
MFD: Co byste si jeden od druhého vzali?
Ona: Vůli.
On (směje se): Věk.
MFD: Dokázal byste Mirku naučit hrát na svoji oblíbenou kytaru?
Ona: Ne. Brácha už to zkoušel, bohužel mi chybí trpělivost.
On: Vždyť já sám se teprve učím. Na někoho jiného bych si netroufl. Radši tě vyškolím ve vaření.
Ona (pochybovačně): Myslíš, že by mě to bavilo? A co já bych tě naučila na oplátku? Moc toho neumím. Fakt nevím.
MFD: Teprve začnete v Aténách závodit. Ale představte si, jak by měl vypadat váš ideální den po finále.
Ona: S medailí. Potom budu celý den, celou noc, celý týden slavit.
On: A tady to zboříme... Ba ne. Podobné problémy v tuhle chvíli řešit nechci. Je příliš brzy.
MFD: Máte na zlato?
On: Mirka má určitě na medaili. Ovšem olympiáda je strašně tvrdej závod. Připravená je. Musí vám však sednout úplně všechno: forma, počasí, štěstí.
Ona: Zlato? Moc ho Vaškovi přeju. Zaslouží si ho.
 Veslaři Václav Chalupa a Mirka Knapková. |
