A pak také přibalil odhodlání: ve sprintu do osmého místa! Třiadvacetiletý sportovec ve třídě vrcholových, syn praktického lékaře na Vysočině, obětoval lyžím otcovo přání. V doktorských rodinách to tak bývá, že syn jde v otcových stopách.
"Jenže kombinovat špičkový sport s medicínou, to nelze." Nebude tedy Lukášem Pollertem na lyžích. "Ten měl svůj vodní kanál při ruce, nemusel každý podzim na ledovec a celou zimu cestovat," brání se srovnání s proslulým olympijským vítězem a později lékařem.
Co se traduje o Koukalovi mezi běžci? Je to chytrolínek, všechno ví nejlíp, všude byl třikrát. Trochu frája, mistr světa a okolí. "Není to kluk, který je hned v pozoru, když se na něj houkne. Spíš trochu bohémek," říká o něm ředitel běžeckého úseku Čestmír Skrbek.
Studuje ekonomiku na Mendelově univerzitě. Totiž, studuje... Naposledy se tam ukázal v říjnu. Skripta ale přece jen rozevírá. "Je to pro mě útěcha, když jsem rozmrzelý. Je to lepší než po večerech přemýšlet, proč jsem pořádně nezajel." Někteří kamarádi už dostudovali, mají titul, ženou se do kariéry. On má své lyže, postavil jim v srdci pomník.
Příroda, volnost, lesy, pláně k čemu to ale je, když si člověk nesáhne na svou hvězdu jménem Úspěch, Sláva? "Snažím se dát lyžování všechno, i když nepovažuji sport za práci." Zůstává v něm kus intelektuála, který si naplno hraje na sportovce.
Uspokojuje ho, že je civilním zaměstnancem policejního klubu, ve třiadvaceti letech za plat sotva průměrný? O tom nebude mluvit. Teď je na pořadu technická stránka věci. Má přepálené začátky, to je snad v Česku nemoc. Hovoří o tom každý druhý běžec.
Koukal ví svoje: "Dostanu se na vysoký laktát, zakyselím se, ztuhnou mi svaly a končím." Tohle si uvědomují všichni, biochemici jsou často týmu po ruce. "Když dojde, to se pak musí přes morálku." A jak to je, když dojde? "Nemůžu zrychlit, měl bych skákat, ale sotva kloužu, nemám dynamiku, abych poskočil." A morálka, to je to slavné slovo...
"Už není kde brát, a tak jdu přes bolest. Nezabalím to, ale je to v cíli stejně rozčarování." A co hvězdy? Ty živé, co dvěma nohama svižně mrskají v tempu šampionů? Jak na ně? "Přidat v tréninku nebo jenom závodně vyzrát, počkat a věřit, že to dělám správně." Má to v deníku černé na bílém: od 1. června minulého roku do konce března najezdí 10 000 kilometrů.
Jsou v tom i kilometry na kole, pro menší namáhavost dělené třemi. Je zajatcem čísel, která se musí stát bolavou upocenou realitou. Vedou se debaty o tom, že to, co se zdá u nás nad síly, je ve světě hladce možné, ba překonané. O lyžích, závodech, světě vypráví s odstupem.
Jako by sám sebe neustále pozoroval. Skepticky, trochu podezíravě. Ale když v řeči zabloudí do svého jediného přístavu, do pokoje v bytě u rodičů, kde mu máma vaří a pere, řekne trochu jiným tónem: "Je to pořád pohoda domova."
