Večer spolu seděli a debatovali.
Podobné seance si pak v průběhu týdne zopakovali ještě dvakrát.
Ne, sedmadvacetiletý Krčmář, o němž trenéři říkají, že je nesmírný poctivák, v Koreji nepotratil formu, ani střeleckou, ani tu běžeckou.
Jen byl přemotivovaný.
„Já jsem ambiciózní. A občas mě ty mé ambice svazují,“ doznal.
Rybář mu tehdy promlouval do duše: „Jsi pořád mladej, není to tvoje poslední olympiáda. Dostaneš ještě další šance, kdyby ti to tady nevyšlo. Tak si z toho nedělej hlavu.“
Léta se Krčmář učil i od svého spolubydlícího na pokoji Ondřeje Moravce. „A Ondra je profíkem na 120 procent. Dal Bimbovi (Krčmářová přezdívka) strašně moc,“ ocenil Rybář. Od Moravce tudíž mohl okoukával i to, jak se vyrovnávat s občasnými krizemi.
NEŽ NASTAL DEN D: Na tréninku v Pchjongčchangu.
Ještě v pátek si na střelnici připadal tak sevřený. V sobotu potom přišel zlom. Při tréninku dlouze a nahlas seřval sám sebe. Vynadal si: „Nebuď blbej, dyť ty to umíš.“
Trenéři se usmívali. Věděli, že právě takový ventil potřebuje.
Téhož dne večer vyválčila Veronika Vítková první bronz výpravy. „To byl další motivační prvek,“ líčil Krčmář. „Závod se povedl nejen jí. Viděl jsem, že celý náš tým je dobře připravený. Od toho jsem se odpíchl.“
Rybář na něj v neděli před sprintem pohlédl a usoudil: „Vypadá o kus vyrovnaněji než minulé dny.“ Moravec si všímal: „Pekelně se soustředí.“
LEŽKA. Naštěstí i ten třetí terč spadl.
Třetí terč na ležce byl klíčový. Kalibr. Nechtěl se mu sklopit, ale nakonec to přece jen udělal. Položka za nula. Dnes mám štěstí, pomyslel si. Vybílil i stojku, při které vítr na střelnici naštěstí nevyváděl psí kusy.
A najednou ucítil, že se ocitl v transu, kdy nevnímá kolem sebe vůbec nic rušivého. Vnímal jen své tělo, lyže, trať.
Ze střelnice odjel druhý. „Jsi šest vteřin za prvním Peifferem, teď je to jen na tobě,“ volal na něj Rybář, vartující u tratě opodál. Vzápětí trenér spokojeně sledoval: V kopci za to vzal, má na to.
Nedokážu to vstřebat
Krčmář měl startovní číslo 36. Až za ním startovali Fourcade i další chrti. Pomyslel si: jedu o hodně kvalitní výsledek. Ale že by jel rovnou o medaili? Až tak vysoko nemyslel. Neznervózňoval se tím. I přesto, že po průjezdu mezičasem na osmém kilometru hlasatel na stadionu řval: „Krčmář se přiblížil na 2,5 vteřiny k Peifferovi a útočí na olympijské zlato!“
Na dalším mezičase bylo zase vše jinak. Za Němcem zaostával o sedm vteřin, navíc se před něj o desetinu prodral Rakušan Eberhard.
Úžasná detektivka.
Na posledním kilometru nechám všechno, slíbil sám sobě. Spurt měl vždycky báječný, to každý ví.
Opět se prodral před Eberharda, proťal cíl druhý, o 4,4 vteřiny za Peifferem. Pomyslel si: To je jen dočasně.
Jeho čas však odolal i útoku Itala Windische. Další potenciální soupeři kazili stojku. Martin Fourcade nikoliv, ale ten už měl z ležky příliš velké manko.
Přicházeli první gratulanti, Krčmář je však vytrvale odkazoval pryč. „Tak se už sakra raduj,“ nabádal ho šéf svazu Jiří Hamza.
Odpovídal: „Ne, ještě mi negratulujte.“
Ani se nedíval na průběžné pořadí do mobilu, když se převlékal. A startovní číslo, které předtím sundal, z pověrčivosti zaštrachal dolů do tašky. Kdyby šel na stupně vítězů, musel by si ho znovu obléknout.
KDY UVĚŘÍ? Já mám opravdu olympijskou medaili?
Stále však byl druhý. Stříbrný. Na olympiádě. Ve sprintu, který nikdy nepatřil mezi jeho nejlepší disciplíny.
Nikdo, opravdu nikdo už jeho pozicí neotřásl.
„Strašně se to ve mně přelévá, nedokážu to vstřebat, furt mi to nedochází,“ říkal Michal Krčmář a hlas se mu opakovaně lámal. „Já jsem velmi emotivní člověk, pozitivně i negativně,“ vysvětloval. Proč by tedy bránil slzám dojetí. Tekly mu z očí, když pomyslel na celý český tým.
Tohle není jen mé stříbro
Vždy byl srdcařem a týmovým hráčem, nikoliv sólistou. Ani nikdy nehledal výmluvy. Když to v prosinci nejen jemu nešlo, naplno prohlásil: „Naše výsledky jsou trpké.“
S odstupem času nicméně vyprávěl: „Uklidnilo mě, jakmile jsem v prosinci sám sebe přesvědčil, že trenéři to mají vymyšlené dobře, že nechtějí naši formu vystřelit příliš brzy, ale chystají ji tak, abychom lítali až při vrcholu sezony.“
Stalo se. Proto nyní svému týmu tolik děkoval.
JE TO TAM! Za zlatým Němcem Arndem Peifferem kráčí Michal Krčmář na stupně vítězů při květinovém ceremoniálu.
„Tohle totiž není moje stříbro. To je náš výsledek. Patří spoustě lidí, součástkám týmu, které do sebe zapadly. Patří i Ondrovi Moravcovi, Michalu Šlesingrovi a Jardovi Soukupovi, kteří mě vytáhli nahoru a ukázali mi, že jde sáhnout až po medailích. Bez nich bych tady teď nestál.“
Zkraje týdne právě Ondřej Moravec připomínal, jak na olympiádách i ti papírově nejsilnější hráči sezony dokážou nečekaně selhat. Martin Fourcade tentokrát minul tři terče, Johannes Bö čtyři.
ON-LINE: Stíhací závod mužůod 13:00 |
Otevřeli ostatním dveře.
Arnd Peiffer jimi prošel ke zlatu. „Přitom jsem před startem spadl u mazacích kabin, narazil si loket, ulomil kus zbraně a říkal jsem si: To zas bude den,“ líčil přešťastný Němec.
Michala Krčmáře dělilo v neděli od olympijského titulu pouhých 4,4 vteřiny. Tak ale nepřemýšlel. „Mám svoji první velkou medaili a je mi úplně jedno, jakou barvu má,“ ujišťoval.
Jeho mentor Moravec si naopak proležel veškeré své ambice už na ležce.
Žák pro tentokrát přerostl učitele.
Moravec se zasmál: „A tak to má být. Nebudu tu věčně. Je třeba takové lidi vychovat. Mám za Bimba velikou radost. A těší mě, že na té jeho medaili mám nějaký podíl i já.“
