„Byla jsem moc dojatá. Večer jsem si celý závod ze záznamu pustila ještě jednou a hned jsem Michalovi gratulovala esemeskou. Zatím neodpověděl, ale to vůbec nevadí. Třeba napíše až teď po druhém závodě, který se mu moc nepovedl,“ uvažovala s úsměvem.
Co vám v hlavě vyskočilo jako první, když Michal Krčmář získal v Pchjongčchangu stříbrnou medaili?
Že si to zasloužil. Celou sezonu věděl, co chce, a věřil tomu, že i když to týmu na podzim vůbec nešlo, tak že to trenéři dobře načasují. Tušil, že když bude dělat přesně to, co po něm vyžadují, tak se něco takového podaří.
Dlouho se z medaile nechtěl radovat, protože nevěřil, že jej nikdo nepředjede. Co vy v klidu u televize?
Když jsem to sledovala podruhé, tak už jsem samozřejmě věděla, jak to dopadne, ale cítila jsem s ním. Biatlon je hrozně nevyzpytatelný sport a vše je jasné opravdu až ve chvíli, kdy dojede poslední závodník.
Krčmář je navenek velmi skromný sportovec. Měl už v mládí ambice na olympiádu nebo něco podobného?
Už když k nám přišel jako žák, hned vyhlašoval, že chce být biatlonistou. Že si udělá střední školu stejně jako táta a bude závodit. Chtěl to tak od začátku a šel si za tím.
Odstěhoval se kvůli tomu za babičkou do Žamberka. Vzpomínáte, co mu na to tenkrát řekli rodiče?
Absolutně ho v tom podporovali. Táta Michala svěřil letohradským trenérům, aby z něj udělali dobrého sportovce. Těžké to však muselo být pro jeho maminku. Má sice ještě mladšího syna, ale přesto musela skousnout Michalův krok, aby se mu povedlo to, co si tolik přál.
Jak se s tím vypořádala babička, která najednou měla vnuka na krku?
Michalovi prarodiče jsou skvělí. Jeho de facto druhá rodina mu připravila skvělé zázemí a ve spojení s jeho rodiči se o něj výborně postarali.
Utkvělo vám osobně v paměti něco z období, kdy Krčmář u babičky žil?
Byl to normální kluk, který nevyváděl žádné rošťárny. Ale hned na první nebo druhý trénink mu ujel autobus a nedorazil. Trenér okamžitě volal tátovi, kde Michal je. Dozvěděli jsme se, že se bál přijít pozdě na trénink, tak radši nepřišel vůbec. (směje se)
Český biatlonista Michal Krčmář v olympijském sprintu na 10 kilometrů v pchjongčchangském středisku Alpensia. (11. února 2018)
Je někdo další, kdo s ním byl v dětském věku ve vaší skupině a dodnes se v nějaké formě věnuje biatlonu?
Přemýšlím... Ale po tom, co skončil Vlasta Vávra mladší, už je Michal skoro jediný. Ještě Ondra Exler momentálně v Letohradě trénuje dorostence.
Krčmář se inspiroval u kamaráda Ondřeje Moravce. Jak jste jejich vztah a Moravcovy rady vnímala vy jako trenérka?
Ondru znám jako sebevědomého a přátelského kluka. Chodil se za námi dívat do tělocvičny na tréninky malých dětí, občas s námi i trénoval. Později spolu (Krčmář s Moravcem) začali jezdit na seniorská soustředění a Michal od začátku říkal, že se od Ondry, se kterým často bydlel, i od Veroniky Vítkové hodně učí. Viděl třeba, že Veronika se poctivě připravuje do školy, pak si jde odtrénovat střelbu a plnit si další povinnosti. Od začátku věděl, že tyhle kroky mu v kariéře mohou pomoci, sám o tom mluvil. Nejsou to žádné fráze, opravdu to takhle měl nastavené.
Po dvou medailích v úvodních závodech opadla v českém biatlonovém světě nervozita. Jak si u vás v Letohradě užíváte olympiádu?
Hrozně moc. Za medaile jsme strašně rádi. Kvůli závodům nebylo na sledování tolik času, ale všichni jsme to rozebírali dlouho do noci a nikdo nemohl usnout.
Co říkáte na pondělní stíhací závody? Českým mužům se vůbec nepovedly...
Nedá se nic dělat. Mohla být lepší střelba, ale na kdyby se nehraje. Vůbec to však nevadí. Myslím, že kdokoliv z našich závodníků je na olympiádě schopen v individuálním závodě zajet dobrý výsledek. Konkrétně Michal určitě neponechá nic náhodě. I ve stíhacím závodě se snažil, jak nejlíp v tu chvíli mohl.
Trénuje pod vámi podle vás v současné době někdo, kdo je v něčem podobný Michalu Krčmářovi?
Jsou tam někteří, co mají podobné ambice jako Michal, ale chybí mi u nich zodpovědnost, jakou měl on. Konkrétně letos tam bohužel nevidím nikoho, kdo by se tomu chtěl vyloženě věnovat jako svému zaměstnání. Je to i tím, že je to v dnešní době nesmírně těžké skloubit se školou. Spousta dětí kvůli tomu skončí v juniorském věku.
