Na olympiádu do Sappora se dostal jako náhradník na poslední chvíli. "Pořád jsem měl průšvihy," říká útočník, který si na mistrovství světa 1969 přelepil hvězdu ve státním znaku na protest proti srpnové okupaci.
Cesta do Japonska, to tehdy byla nepohodlná štreka. "Letěli jsme z Moskvy jedenáct hodin ruským letadlem, bylo tam málo místa na nohy. Ale když letíte jako mladý člověk na olympiádu, dá se to přežít."
Ještě v přípravě před turnajem československý tým porazil USA 4:1. Jenže v turnaji to bylo naopak. "Pamatuju si jen, že tam hrál šestnáctiletý syn Gordieho Howea. Dostali jsme 1:5," líčí Holík.
Tahle prohra pak národní tým stála stříbro, které získaly právě USA. Rozhodující duel se Sověty totiž prohrál 2:5. "Dost jsme se na ně připravovali a mysleli jsme si, že uspějeme. Ale oni byli dobří," míní Holík.
Z Japonska si domů přivezl kufříkový magnetofon. "Byli jsme tam vykulení hlavně z té techniky, televizí, rádií. Chodili jsme a byli paf." Ale nakonec hrozilo, že domů nedoveze ani magnetofon, ani sebe.
"Když jsme odlétali, byly velké mrazy, chumelenice. Takže jsme vzlétli a zase se vraceli. Dost jsem se bál, měl jsem malé děti," říká Holík.
Zlaté medaile se dočkal o pár měsíců později na mistrovství světa v Praze. "Ale třeba Josef Černý byl o dost starší, po Sapporu skončil. Za celý život neměl zlato," říká Holík.
S řadou vrstevníků se stále vídá. Třeba i s kanonýrem Václavem Nedomanským, který emigroval do zámoří. "Když jsem v Americe, pokaždé si voláme," říká Holík.
 BRONZ V SAPPORU. Českoslovenští hokejisté přebírají v roce 1972 v hale Makomanai v Sapporu olympijský bronz. |
