Poprvé jsem ho zažil - i když jen trochu - na Olympijském stadionu během oficiálního startu olympiády. TO když jsem se otřepal hrůzou poté, co se z amplionů při zahřívací show před vypuknutím přenosu trochu nesmyslně ozval - po sérii řeckých písní navozujících příjemnou atmosféru - jeden z hitů britské popové hvězdy Robbieho Williamse.
Ten skutečně mrazivý pocit se dostavil zanedlouho. Proběhl mi po zádech, když z ničeho nic na jezírku zakrývajícím plochu stadionu a symbolizujícím moře vzplály ohnivé olympijské kruhy zapálené oštěpem. Dojímavé. V tu chvíli se spustila hotová smršť fotografických blesků. Snad každý na stadionu měl aparát.
Zcela jiný pocit zimy a mrazu se dostavuje také nečekaně, při brouzdání Aténami z jednoho sportoviště na druhé. A zároveň z klimatizovaných místností do vedra. Jdete, sedíte v metru či autobusu a najednou se klepete, jako byste měli zimnici.
Třetí tvář aténského mrazu přichází, když sledujete výkony českých sportovců. Stačí je alespoň trochu prožívat.
Když střílela ve svém bronzovém finále Kateřina Kůrková, byl jsem zrovna v olympijské vesnici. Napětí v kanceláři mise před poslední ránou by se dalo krájet jako Rákosníčkova mlha. Všichni - včetně hostů ze slovenské výpravy - doufali, že Katka udrží třetí místo, i když se její soupeřce také dařilo. Povedlo se a místnost explodovala nadšením.
S Kateřinou jsem se pak potkal při zajišťování on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. Milá mladá slečna odpovídala výstižně a na konci přinesla onu cennou placku. "Klidně si na ni šáhněte. Pro štěstí," řekla. A zase bylo mrazivo. Díky, Katko.
 Střelkyně Kateřina Kůrková pózuje s bronzem v olympijské vesnici v Aténách po on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. (15. srpna 2004) |
