Po posledním míči se ani jeden neubránil slzám. Oba vláčně dokráčeli k síti, kde se objali. „Fakt ti to přeju, chlape!“ řekl poražený.
I když, poražený... Del Potro byl klasickým vítězem bez zlata. V posledních letech ho ničily problémy s levým zápěstím. Podstoupil dvě operace. Obtížně se pokoušel vrátit na ATP Tour. Na žebříčku se skrývá na 141. místě. Stále se nemůže naplno opřít do bekhendu. Přesto v Riu zdolal Djokoviče a v sobotní řeži Nadala 5:7, 6:4, 7:6.
Není divu, že v klání s Murraym vypadal vyřízeně skoro od prvního gamu. Jakýmsi nadpřirozeným způsobem však v obrovském těle objevoval stále nové zásoby energie.
„Ještě jsem nezažil, aby mě diváci takhle povzbuzovali,“ pravil dojatě. „Rozbrečeli mě po každém zápase. Dokonce i Brazilci mi přáli, což je divné. Zasloužili si, abychom předvedli dobrý tenis.“
Ač měl Murray na tribunách své zastánce, například krajany ve skotských krojích, většina obecenstva byla proti němu: „Búúúúú!“ Možná si někteří Argentinci ještě vzpomněli na válku o Falklandy, kterou s Brity vedli před 34 lety.
Podstatnou roli však hrála oblíbenost muže s přezdívkou Věž z Tandilu. Vždyť jej přijala za svého i domácí část publika (navzdory brazilsko-argentinské rivalitě). Davy fascinoval svou nezlomností a vášní, s níž se prodíral turnajem.
„Když jsem viděl, že mám v prvním kole Djokoviče, myslel jsem si, že mě čeká hodně krátká akce,“ řekl. „Ale pak jsem postupoval a fanoušci mi nedovolili to vzdát.“
Jaké pouto vzniklo mezi Del Potrem a diváky, se ukázalo při závěrečném ceremoniálu. Murray na stadionu sklidil zasloužený potlesk zbylých několika tisícovek lidí.
Jako první člověk v dějinách získal na olympiádě druhou zlatou ve dvouhře. Britská veřejnost ani novináři zprvu nehořeli láskou k často nadávajícímu a rozcuchanému Skotovi. Poté, co loni pomohl dobýt Davis Cup a v Riu se při reprezentaci vlasti vybičoval k úžasným výkonům, už jej doma prostě museli uznat za národního hrdinu.
Převzal vzácnou odměnu, poslechl si hymnu, zapózoval fotografům přesně podle protokolu. Zamával příznivcům a odešel do zákulisí. Na zeleném betonovém jevišti se zdržel pouze Argentinec s vlajkou na ramenou a stříbrnou plackou na hrudi. Byla to magická chvíle.
Podobně jako o den dřív Petře Kvitové se zpíval fotbalový chorál. Jen ještě o dost silnější: „Olé - olé, olé, olé - DelPo, DelPo!“
Sedmadvacetiletý titán se poddal kouzlu okamžiku. Ukazoval svou „placku“. A žasl.
